This philosophical reflection explores the concept of reality as a process of actualization. The author argues that reality should not be viewed solely as the present moment but must consciously include the past and the potential future. The text identifies four central problems: the fundamental importance of the 'hic et nunc' (here and now) for active realization; the ontological transition from the non-real ('not yet') to the real ('already'); the reverse process where the actualized fades back into non-reality or is forgotten so radically that it seems never to have occurred; and finally, the persistent influence of that which has passed. The author questions how something that no longer exists can still possess meaning or exert power over the present. The text suggests that continuity is achieved through new actions building upon the old, although the mechanism of connecting to a non-existent past remains a profound philosophical uncertainty. The abstract highlights the dynamic and temporal nature of being beyond static definitions of existence.
Akce jako uskutečňování
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 1. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Akce jako uskutečňování
O „skutečnosti“ nesmíme uvažovat jen jako právě aktuální, ale ani jako již uskutečněné, ale musíme do ní vědomě zahrnovat jako to, co je právě aktuální, tak to, co již bylo uskutečněno, ale také to, co ještě uskutečněno nebylo. Zároveň si však musíme být vědomi toho, že nikoli vše, co kdysi aktuální bylo, je možno do skutečnosti zahrnovat, neboť vždycky záleží na skutečnosti samé, co se stalo její minulostí (nikoli na tom, co my za tu minulost považujeme, či přesněji, co my sami jako onu minulost z distance konstruujeme či rekonstruujeme, aniž bychom se sami nějak o zachování nebo znovuoživení něčeho minulého aktivně zasadili). První důležitý problém: uskutečňovat něco (aktivně) lze jen právě teď a tady, hic et nunc: proč je ta aktualita tak fundamentálně důležitá? Nebo to je jen zdání ? Jak vlastně můžeme chápat uskutečňování nějakého dlouhodobého programu či plánu? A pak je tu druhý neméně důležitý problém: jak vlastně dochází k oné změně, k onomu přechodu ze ne-skutečného ke skutečnému, z oho „ještě ne“ k onomu „již ano“? A posléze – tak trochu symetricky k druhému problému – je tu třetí problém: jak může něco, co již bylo uskutečněno, co tedy již prošlo onou proměnou z ne-skutečného ve skutečné, přejít znovu do neskutečnosti, tj. jednak opustit nebo být vyhoštěno s aktuálnosti, ale zejména upadnou do neskutečnosti mnohem radikálnějším způsobem, totiž stát se něčím, co jako by se vůbec nikdy nestalo, neuskutečnilo? A s tím souvisí ještě problém čtvrtý, s oním třetím úzce spjatý, totiž jak něco, co pominulo a tedy „již není“, může mít ještě nějaký význam, ba dokonce vliv, tj. jak se může prosazovat jako jakási quasi-skutečnost ještě i poté (a někdy dlouho poté), když už de facto součástí žádné aktuální skutečnosti není? Nabízí se ovšem „částečná“ odpověď, totiž že se taková ji pominulá skutečnost stává znovu aktuální tím, že jiné, další, nové, právě „nyní“ aktuální skutečnosti na tu již minu,ou nějak „navazují“. Ale právě v tom je ta nejasnot, jak mohou navazovat na něco, co „již není“?
(Písek, 110120-1.)