This text explores the relationship between "being" and "non-being" in the context of human intentionality and our capacity to investigate realities that are not immediately present. The author argues that what is "non-being" in the sense of being spatially, temporally, or ontologically remote is nonetheless "thinkable" and accessible to inquiry. Two primary categories of such entities are discussed: abstract mathematical structures, which lack a direct sensory equivalent and are accessible only through thought, and temporal beings, such as organisms. Organisms are viewed as events unfolding in time; they can never be perceived in their entirety at once, as they are always partially "not yet" or "no longer" existing. The text emphasizes the crucial role of the mind and reason, which interpret physical data provided by the senses to construct an understanding of the things themselves. This mental intervention allows us to "mean" and study realities that transcend direct sensory experience, moving beyond momentary abstractions to the underlying essence of entities.
Nejsoucí mínitelné
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 2. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Nejsoucí mínitelné
Význam slova „nejsoucí“ závisí především na příslušném významu slova „jsoucí“. Pokud „jsoucí“ znamená „aktuálně jsoucí“ neboli právě teď a zde přítomný, pak vše mimo náš (nějaký) dosah, na příklad vzdálené (časově i prostorově, např. minulé nebo na opačné straně planety či na jiné, dosud neznámé planetě apod.) je „nejsoucí“. Avšak navzdory tomu, že to je v tomto smyslu „nejsoucí“, takže na to nemůžeme „ukázat prstem“ (jak tomu chtěl Kratylos), je to „mínitelné“ – a nejenom to. My to můžeme zkoumat, i když to nemáme „hic et nunc“ před sebou jako „předmět“, abychom mohli být „při tom“ a aby ono to mohlo být „při nás“. A můžeme to zkoumat ze dvou důvodů. Především to můžeme zkoumat podobně jako můžeme zkoumat geometrické a stereometrické atd. útvary (nebo také čísla a vztahy mezi nimi), které můžeme „mínit“, i když víme, že je nikde ve světě kolem sebe nemůžeme najít, abychom na ně mohli prstem ukázat (a abychom o nich měl nějaké informaci prostředkované našimi smysly). To znamená, že můžeme mínit, myslit a podrobovat zkoumání také takové „skutečnosti“, taková „jsoucna“, k nimž vůbec nemáme smyslový přístup, jen myšlenkový. (Na tomto místě nebudeme řešit problém rozdílu mezi pouhým výmyslem, který může ovšem být nesmyslný, a „výmyslem“, který může dávat dobrý smysl a může něčemu „odpovídat“.) A druhým důvodem je možnost mínit skutečnosti, které mají rozměr v čase, tj. mají událostný charakter jak ve smyslu své fyzické existence, tak ve smyslu událostných vztahů k okolnímu světu. To jsou vlastně všechny živé bytosti, všechny organismy, které nikdy nemáme a ani nemůžeme mít zde a nyní celé před sebou, protože jsou vždycky z větší části buď ještě nejsoucí nebo už nejsoucí, zatímco to, co máme nebo dokonce jen můžeme mít „před“ sebou, je pouhá momentální „abstrakce“, „výsek“, useknutý „kousek“ takového organismu. (Nejde jen o to, že ten organismus na počátku vypadá jinak než později a že se stále trochu mění, ale také – a dokonce zejména – o to, že ten organismus se nějak „chová“, „projevuje“, je v různých situacích různě aktivní a také různě reaguje na to, co má kolem sebe.) Tím vším se tedy můžeme právem zabývat jako čímsi skutečným, neboť to můžeme sledovat také za pomoci a zprostředkování našich smyslových orgánů (které ovšem samy o sobě reagují vždycky jen na to, co mají „před sebou“ resp. čeho se nějak mohou „dotknout“ (jak to požadoval Kratylos, mutatis mutandis ovšem), s čím se přímo fyzicky mohou setkat (a vskutku setkají – např. oko s fotony, ucho se zvukovými vlnami, chuť a čich s molekulami látek, hmat s tlakem pevné hmotnosti apod.). Na základě těchto zcela „fyzických“ „dat“ či „informací“ o nich si pak naše smysly „konstruují“ různě věci či předměty, a to zčásti samy, ale vždy za spolupůsobení či spíše intervence naší mysli, našeho porozumění, „rozumu“. Teprve pak se otvírá možno vskutku mínit nejenom tu „konstrukci“ (jako myšlenkový „model“), ale i tu přímo jinak nepřístupnou „věc“, kterou jsme myšlenkově modelovali.
(Písek, 110205-3.)