The text explores the ontological nature of true being and its relationship with the surrounding world through the concept of orientation. The author argues that every true being is defined not only by its current state but also by its past and future potential. Since being is an active performance, it requires a constant response to the environment, making orientation a vital element of existence, especially for higher-level beings. Through the process of orientation, the being constitutes its environment (osvětí), an appropriated part of the world inherently linked to its existence. This orientation is anchored in the being's memory but must remain flexible to allow for situational adaptations and temporary transformations. The main conclusion is that the environment cannot be studied separately from the being itself, as they form an inseparable unity. The reflection highlights the dynamic and relational character of being, where the subject is defined through its active agency and its rooting in the environment that it continuously creates and appropriates through its own existence.
Orientace ve světě (a v osvětí)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 4. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Orientace ve světě (a v osvětí)
Každé „pravé jsoucno“ (z opatrnosti dodejme: snad kromě jsoucen primordiálních) „je“ nejenom tím, čím (kým) právě (aktuálně) „jest“, ale je v každé chvíli zároveň také tím, čím (kým) až dosud bylo, jakož i tím, čím (kým) teprve bude. A protože své „bytí“ musí aktivně vykonávat, jakož i protože v tomto vykonávání vlastního bytí musí nějak reagovat na své okolí, stává se pro výkon vlastního bytí stále důležitější záležitostí orientace v tomto okolí, a to tím víc, čím vyšší úrovně ono pravé jsoucno“ dosahuje. Jedním – ale velmi významným – aspektem onoho výkonu „reagování“ na okolí je orientace v tomto okolí, jejímž „výtvorem“ („produktem“) je ustavení (konstituování) tzv. osvětí, tj. osvojené části okolního světa. Tato orientace resp. orientovanost musí být pochopitelně nějak zakotvena v „paměti“ pravého jsoucna (kde – stejně pochopitelně – nemůže být rigidně a naprosto „fixována“, ale musí být v jistých mezích schopná uvolnění a přinejmenším dočasné aktuální proměny). A co je zvláště důležité: o osvětí příslušného pravého jsoucna musíme uvažovat a mluvit vždy zároveň s tím, jak mluvíme a uvažujeme o pravém jsoucnu samém, nikoli odděleně, jako by ono „osvětí“ nemělo přímou souvislost s bytím samého pravého jsoucna.
(Písek, 110401-1.)