This reflection examines the complex relationship between philosophy and the public, primarily defined by philosophy's commitment to truth. The author argues that while philosophy must never succumb to political demands, truth itself compels the philosopher to engage with the public and strive for the implementation of ethical ideals in society. A tension exists between the necessary depth of philosophical inquiry, which often requires solitude and technical language, and the duty to communicate with a broader audience. The text critiques the tendency of philosophers to develop "private" terminologies and emphasizes the responsibility of thinkers and their followers to translate profound insights into accessible language. Drawing on Emanuel Rádl's ideas, the essay asserts that every significant philosophy is inherently connected to "politics" and the community (polis). A purely private philosophy is deemed impossible because philosophical thought, by its very nature, seeks to be shared and lived within human society without becoming a mere product of social pressures.
Filosofie a publikum
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 8. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Filosofie a publikum
Filosofie je ve svém vztahu k veřejnosti motivována především svým vztahem k „pravdě“; rozhodující je věrnost pravdě, takže se filosofie nesmí dopouštět žádného vyhovování požadavkům veřejnosti (a zejména politiky). Na druhé straně pravda zavazuje filosofii resp. filosofa, aby na veřejnosti působil, aby se pokusil lidi přesvědčit o tom, co je „tím pravým“ v té či oné konkrétní, aktuální situaci. Pravda „chce“ být nejen uznávána, ale také uplatňována, uváděna v život, a to nejen tak, že se stává normou individuálního života jedince, nýbrž že se bude uplatňovat i v životě společnosti, zejména určitých společenství lidí, kteří si díky „pravdě“ navzájem rozumějí a zůstávají pravdě (a všemu „pravému“) věrni. To je všechno dosti složité, a je pochopitelné, že jednotliví filosofové (ale také filosofické školy a tradice) se v uplatňování všech těchto požadavků liší. Filosofie má své hloubky, kterých nemůže dosahovat každý; každý hlubší filosof zůstává proto ve své myšlenkové laboratoři vždycky hodně sám. Ale právě proto to je opravdovému filosofování na škodu, když se orientuje výhradně na filosofické hloubky a nedbá dost na to, aby byla oslovena širší veřejnost. Proto také není dobré, když si filosofové vytvářejí jakousi svou vlastní, „soukromou“ terminologii, svůj vlastní, „soukromý“ jazyk, a nepovažují za svou povinnost výsledky svého bádání překládat do obecného resp. srozumitelného jazyka. Nicméně v dějinách filosofie k tomu leckdy docházelo, a nešlo vždy nutně o jakési zabloudění; proto není dobré se vyslovovat v takových případech předčasně a i později příliš radikálně. Myšlenkové „vynálezy“ mohou mít rozličný původ; někdy to vypadá, že by k nim bez jinak „odstrašující“ technické výzbroje filosofa, který se „veřejnosti“ příliš vzdálil, snad ani nedošlo. Obecně však platí, že filosofie nikdy nesmí zůstávat dlouho a už vůbec ne trvalé v jakémsi svém vlastním myšlenkovém světě (a ve světě svého „jazyka“), takže závazkem žáků a následovníků takových ve své laboratoři příliš dlouho setrvávajících filosofů je náležitě svého „Mistra“ přeložit a vyložit tak, aby jeho myšlenky byly zpřístupněny i „neprofesionálům“, tedy „publiku“. Myslím, že v tomto smyslu lze trvat na Rádlově myšlence, že každá velká filosofie je blízká „politice“; přísně vzato je pouze individuální, soukromá filosofie vlastně nemožná. Filosofie vznikla v kontextu řecké polis, a nikdy se své spjatosti s polis nemůže vzdát, i když se nikdy nemůže stát ani pouze jedním z „výrazů“ či dokonce „produktů“ polis.
(Písek, 110827-1.)