The text analyzes the nature of being, which cannot be reduced to mere static presence. Every real being is viewed as an eventual occurrence, actively manifesting as a performance directed toward a specific task. This event-like nature incorporates inherent temporality: it links what has already been accomplished and is irreversible with what is yet to be realized. The integrity of a being is not a preordained attribute but a dynamic process emerging 'in statu nascendi.' The author emphasizes that being is not granted as a finished fact but is entrusted to the entity as a task that must be continuously and actively performed. In this context, the text rejects the traditional conception of essence as a timeless or supratemporal entity. If essence were to exist outside of time, it would be equivalent to nothingness. The work thus presents an ontological perspective where temporality and activity are constitutive elements of every being, and integrity is the result of persistent effort to achieve it throughout the event-like unfolding.
Jsoucí a čas
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 2. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Jsoucí a čas
Žádné „jsoucí“ (jsoucno) nemůže být redukováno na to, co jenom (a právě teď) „jest“, neboť každé skutečně jsoucí se děje, je to událostné dění, událost („dění“, které není žádnou událostí v pravém smyslu, je pouhým „procesem“- i když samo slovo „processus“ je odvozeno od procedere, a to naznačuje spění či „padání“ dopředu). A každá událost se děje aktivně jako výkon, a to tak, že má před sebou jakousi „úlohu“, kterou musí sehrát, zahrát, provést, uskutečnit. A ovšem to, jak to uskutečňuje, má pak vliv na to další uskutečňování, takže každá událost má také naopak za sebou to, co už vykonala, provedla, uskutečnila a co nemůže „znicotnit“, jako by k tomu nikdy nedošlo. Událost je jednotou, integritou toho, co se z ní už stalo, ale také toho, co se teprve má stát, a proto integritou nikoli předem danou a zajištěnou, nýbrž in statu nascendi. Také sama „integrita“ události – tak jako událost sama – je in státu nascendi, není to integrita předem nějak zaručená, nýbrž je něčím, čeho musí být stále znovu usilovně dosahováno. Každé „jsoucí“ musí být proto považováno za v jistém základním smyslu „aktivní“, nebo jeho bytí mu je svěřeno, ale nikoli „dáno“ jako hotové: musí být vykonáváno. A právě v tomto bodě je třeba se distancovat od tradičního chápání „esence“ jako něčeho mimo čas, nečasového nebo nadčasového: esece mimo čas je doslova ničím, nicotou.
(Písek, 100209-1.)