This paper examines Empedocles' understanding of 'physis' based on Aristotle's testimony and surviving fragments. Empedocles asserts that what humans commonly call 'nature' is merely a linguistic convention for the mixing and subsequent separation of fundamental elements. By denying physis as an inherent essence or a process of organic growth, he introduces a mechanical view of reality where elements form aggregates rather than reacting internally. The text highlights Empedocles' unique position as an eclectic and self-proclaimed divine figure whose philosophy explicitly rejects the meaningfulness of physis for the first time in history. The analysis focuses on the denial of active relationships between elements and the role of the external forces, Love and Strife, which organize matter into temporary configurations. Furthermore, the text addresses Aristotle's critique of this model, particularly the perceived redundancy of having two separate moving forces. This shift from essence to mechanical mixture represents a crucial development in early Greek ontological thought, replacing internal nature with external dynamics.
FYSIS u Empedokla
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 2. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
FYSIS u Empedokla
V Aristotelovi čteme:
Slovem „fysis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak Empedokles praví: „U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis, / ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi. / Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“
Empedoklés je ovšem podivný myslitel; i když nám z něho zůstaly jen zlomky, je zjevné, že si mnohé navzájem protiřečí. A on sám má naproti tomu hodně přebujelé sebevědomí, navíc se nepřípustně cítí být bohem (nebo aspoň polobohem, nesrovnatelně nadřazeným prostým lidem). Přesto má svou důležitost se jím zabývat, zejména některými jeho myšlenkami, a to navzdory tomu, že to je velký eklektik. Tu otázku po fysis musíme vzít vážně, už proto, že tu je asi poprvé v dějinách filosofie výslovně popřena jako smysluplná. Co tu je vlastně popíráno? Jsou tu popírány vztahy, skutečné (aktivní) vztahy mezi tzv. „prvky“ (stoicheia, elementa), tedy jejich schopnost na sebe navzájem reagovat. Jsou jenom hromady, agregáty prvků, resp. byly by to jen nahodilé hromady, kdyby nebylo ještě nějakých činitelů (kterým Empedoklés říká Láska a Svár), ovšem tyto aktivní činitelé je jen shromažďují do kup, anebo naopak je z těch kup přerovnávají do jiných (to byl ostatně důvod k Aristotelově kritice, že stačí činitel jeden).
(Písek, 100212-1.)