The text explores the dual conception of the past as something that has both perished and yet persists. It examines how Greek thought addressed this paradox through the concept of causality, effectively demythologizing earlier views that interpreted consequences as divine punishment. However, the author argues that causality has become a persistent prejudice in European traditions, identifying two primary flaws: the erasure of active subjects who must consciously connect to what has passed, and the neglect of contingency—the ability of subjects to choose whether or not to follow the past. On higher levels of existence, this contingency evolves into freedom. This freedom is not merely a detachment from previous events but is conditioned by a selective and purposeful engagement with the past. Through this active process, subjects revive what has already ended, allowing the past to persist in a meaningful way beyond mere mechanical effects.
Minulost – dvojí pojetí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 2. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Minulost – dvojí pojetí
Minulost ve vlastním, doslovném smyslu je tím, co už pominulo, tj. co už není. Ovšem běžně rozumíme minulostí to, co přece jenom ještě nějak „žije“, tedy jest“, takže ještě zcela nepominulo. Jak je možné, že to slovo může mít takový dvojaký význam? Jak může o něčem platit zároveň, že to už „není“, protože to „pominulo“, a zároveň, že to přece jenom „jest“, protože to tak docela „nepominulo“? Řekové tento problém řešili tak, že každá aktuální skutečnost je příčinou, která po sobě zanechává následky (neboť také sama je následkem nějakých ještě dřívějších příčin). Cílem jejich myšlenky „příčinnosti“ (kauzality) bylo vlastně jakési odmytizování starších myšlenkových pokusů, které ony „následky“ chápaly jako trest (především ze strany bohů, teprve na druhém místě aplikovaný jako výkon lidské spravedlnosti). Myšlenka kauzality se pak ujala a velmi rozšířila v evropských tradicích a dodnes „straší“ i v obecném povědomí jako velmi odolný předsudek. Dvojí největší vadou této myšlenky je 1) vyškrtnutí nebo spíš zapomnění významné úlohy aktivních subjektů, bez jejichž „navazování“ na to, co již pomíjí a co docela minulo by z „minulosti“ opravdu nic nezbylo, a 2) schopnost těchto subjektů ve svých reakcích na minulost nejen navazovat, ale také nenavazovat. Tento moment jakési „kontingence“ má na nejnižších úrovních charakter výjimečnosti, která téměř zaniká uprostřed převažujících způsobů reagování (tj. navazování nebo nenavazování), ale na vyšších úrovních musí být kontrolováno a v jistém smyslu omezována postupným vybudováním nových a sofistikovanějších způsobů (a prostředků) navazování (i nenavazování. např. v důsledku neúspěšnosti apod.). Na nejvyšší úrovni pak dochází k jakémusi přelomu, k pronikavému posílení možnosti „kontingence“ a jejímu využití jakožto „svobody“. A právě tato „svoboda“ představuje nejen uvolnění z vazeb na minulost, ale je na druhé straně zároveň podmíněna určitým typem vědomých, dokonce více nebo méně cílevědomých, protože selektivních způsobů navazování na to, co už minulo a co by jinak ani nemohlo být jakoby „oživeno|“ a tímto způsobem přetrvávat.
(Písek, 100215-2.)
### 100215