This text explores the relationship between philosophy and scholarship, asserting that while scholarship is significant, it is not a constitutive element of philosophy. The author highlights that ancient thinkers like Heraclitus and Democritus warned against "polymathy," noting that extensive learning does not automatically result in wisdom. A lack of formal scholarship does not inherently invalidate philosophical thought, as evidenced by historical figures regarded as dilettantes who nonetheless made meaningful contributions. Philosophy is presented in its traditional sense—not as a finished state of knowledge, but as a path and a yearning for wisdom. The text concludes by distinguishing between dilettantism and amateurism based on the nature of the individual's commitment. While a dilettante finds mere pleasure in a subject, an amateur is driven by genuine love and persistent effort. Consequently, a philosopher is defined as a "professionalizing amateur" who moves beyond simple dilettantism through a disciplined pursuit of wisdom.
Filosofie a učenost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 9. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Filosofie a učenost
Pro filosofii je „učenost“ velmi důležitá a potřebná, ale není pro ni konstitutivní. Můžeme dokonce říci, že ve vztahu k filosofii není úloha či funkce „učenosti“ ani něčím výhradně a jednoznačně pozitivním; je příznačné, že si to uvědomovali již někteří z nejstarších řeckých filosofů, když s jistým opovržením užívali pojmenování „mnohoučenost“ resp. „mnohovědění“ (polymatheia) a postavili tak přemíru učenosti do protivy nejen proti moudrosti, ale dokonce proti rozumnosti. (Tak kupř. je uváděn výrok Hérakleitův, že „mnohoučenost nenaučí rozumnosti“, zl. B 40 a 41. Podobně se vyslovil i Démokritos, že „mnozí mnohoučení nemají rozum“, zl. B 64.) Na druhé straně nedostatek „učenosti“ ještě nemusí znamenat, že myšlenky takového filosofa jsou bezcenné nebo že mu máme upřít pojmenování „filosof“. Z historie známe řadu filosofů, které lze právem označit za diletanty, a přece jsou připomínání nejen v negativním smyslu. Souvisí to ovšem s tím, že filosofie – alespoň v tradičním, velmi starém pojetí – není chápána jako „vědění“ (ve smyslu epistémé), nýbrž jako touha po něm a cesta k němu (původně ovšem jako touha po moudrosti či láska k moudrosti). Možná bychom mohli rozlišit dva podobné termíny, totiž diletantismus a amatérství, v tom smyslu, že diletant má v něčem pouze zalíbení a potěšení, kdežto amatér opravdovou lásku a usilovnou touhu. Diletant neví, co to je profesionalismus, kdežto filosof je profesionalizující se amatér.
(Písek, 100903-3.)