This text presents the author's critical engagement with phenomenology, approached from a perspective influenced by the tradition of critical realism and Jan Patočka. The author articulates reservations toward Husserlian and Heideggerian frameworks, arguing that they tend to remain confined within the realm of subjectivity, even in its transcendental forms. While acknowledging the importance of phenomenality, the author proposes a shift from the mere analysis of "phenomena" to a deeper conception of the "actual subject." This subject is not limited to the human sphere but is extended to all levels of reality, characterized by activity and reactivity. Consequently, the world is viewed as the dynamic result of mutual interactions among a vast number of subjects across various levels. The author thus aims for an ontological and cosmological grounding of subjectivity, admitting that this path represents a continuous philosophical challenge and a search for a new direction where previous thinkers offer only partial support.
Fenomenologie – mé výhrady
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 9. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Fenomenologie – mé výhrady
Z českých myšlenkových tradic jsem byl asi nejvíc ovlivněn resp. byl mi nejbližší tzv. kritický realismus (teprve později jsem zjistil, že podobní myslitelé existovali i jinde, a dokonce že ani ten název nebyl u nás ojedinělý). A to mi pochopitelně ztěžovalo, ne-li znemožňovalo se příliš ochotně nechat vést Janem Patočkou a přijmout fenomenologii (pochopitelně husserlovskou a pak heideggerovskou) za svou. Přesto jsem se jistému vážnému ovlivnění ze strany fenomenologie nemohl vyhnout, a to ovšem pro mne znamenalo se nějak principiálně filosoficky s fenomenologií „vyrovnat“. To pochopitelně není možné provést jedním nebo několika málo kroky, ale je to stále se vracející úkol, jehož každé dočasné, prozatímní řešení je vždy znovu rozpoznáno jako stále ještě neuspokojivé a proto k novým, lepším krokům zavazující. Výsledkem, jak se mi to dnes jeví, byl pro mne dvojí, na první pohled vzájemně protichůdný závěr: fenomenologie, jak se mi ukazovalo, měla tendenci zůstávat příliš dlouho na polovině cesty a zdržovat se v rámci „subjektivity“ (navzdory všem pokusům o jakousi „transcendentální subjektivitu“, která by byla s to tento rámec překročit; tam směřovaly kroky zejména některých Husserlových žáků a následovníků, a ti mi byli právě proto bližší než sám Husserl). Ale na druhé straně právě proto, že jsem ten důraz na fenomény a fenomenalitu musel přece jenom vzít vážně, zdálo se mi nezbytné nechat celou subjektivitu trochu stranou, rozšířit pojetí „subjektu“ z člověka na nižší (až dokonce nejnižší) úrovně, soustředit se na tu stránku subjektnosti, která je založena aktivností a zejména reaktibilitou, a pojmout svět resp. „celek skutečnosti“ (jak se tomu dosud rozumělo) jako výsledek aktivit a vzájemných reakcí obrovského množství jednotlivých subjektů nejrůznějších úrovní (a tudíž i nerůznější povahy nejen subjektů samých, ale zejména nejrůznější povahy těchto jejich reakcí) na sebe navzájem. Tak se pro mne základním, stěžejním problémem a úkolem stalo pojetí „subjektu“, nikoli pojetí „jevu“ resp. „fenoménu“, ale ovšem „subjektu skutečného“, a to na všech úrovních, i těch nejnižších, tedy v „kosmologickém“ resp. „ontologickém“ (a právě také „mé-ontologickém) smyslu. Že je v mém dalším promýšlení těchto témat mnoho tápavosti, je jistě pochopitelné, protože – pokud jsem měl možnost zjistit resp. zjišťovat – není myslitel, o kterého bych se mohl opřít jinak, než v jednotlivých detailech (krocích).
(Písek, 100907-1.)