This text explores the significance and social role of the paradox, arguing that it should not be dismissed as a mere literary device. A paradox represents a revolutionary attack on common opinion (doxa), challenging the uncritical beliefs of the masses. The author highlights that the effectiveness of paradoxes lies in their accessibility; they do not require specialized education, making them an ideal tool for a wide audience. Rather than showing contempt for common sense, paradoxes target collective prejudices, serving as a deeply democratic element in rhetoric. This accessibility allows ordinary people to give voice to their critical perspectives on societal norms. While paradoxes can be misused for manipulation, their inherent clarity often enables the public to identify such abuses and neutralize the manipulator. Ultimately, the paradox functions as a vital instrument for disrupting conventional thinking and fostering independent judgment against the weight of mass opinion and societal stereotypes.
Paradox – jeho význam
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 10. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Paradox – jeho význam
Společenská a zejména literární oblíbenost a atraktivnost paradoxů nemusí být důvodem, proč paradoxy podceňovat a věnovat jim menší pozornost. Svým způsobem představuje každý formulovaný paradox jakýsi malý revoluční útok, jakousi ataku na obecné mínění (doxa je přece v řečtině ,pouhé‘ mínění, a už v tom je vidět přinejmenším relikt opovržení už nejstarších filosofů vůči myšlení většiny, „davů“). Význam a také účinnost, efektivita užívání paradoxů spočívá mimo jiné také v tom, že jde o formu přístupnou širokému publiku, formu vlastně většinou nepříliš náročnou na předchůdnou vzdělanost. I prostí lidé vítají a někdy dokonce milují paradoxy již proto, že mají mnoho důvodů pro své kritické postoje, pro které paradoxy nezřídka poskytují přímý výraz. Takže z toho můžeme uzavřít, že vlastně nejde v pravém slova smyslu o opovržení „zdravým rozumem“, jak se o tom začíná mluvit později (s opačným předznamenáním), nýbrž o opovržení „kolektivními předsudky“, což je něco dost odlišného. Užívání paradoxů je proto třeba hodnotit – např. v rétorice – nikoli jako jakási předstírání superiority, nýbrž naopak jako prvek hluboce demokratický. To pochopitelně nikterak nevylučuje jejich zneužívání, ale zároveň takové zneužití může být docela úspěšně odhalováno a jeho uživatel v očích „zdravě myslících“ lidí neutralizován až degradován.
(Písek, 101025-2.)