This paper presents a critical revision of the concept of apriority and rejects the traditional notion of an absolute, universally valid, and immutable "a priori." The author argues that concepts are not derived from empirical observation but are initially projected as hypothetical constructs that are subsequently verified through experience. Furthermore, the understanding of experience itself must be expanded to include not only external objects but also subjective activities and the processes of thought, including non-objectifying thinking. Experience only truly becomes experience through mental processing, which requires conceptual "inventions." While these inventions are apriori in relation to the data they process, they are not pre-given constants of reason; rather, they are creative products of thinking that can be erroneous. Their validity is tested ex post within the historical context of human knowledge, sometimes over many generations. Thus, apriority is redefined as a functional and procedural element of thought rather than a static ontological given.
Apriornost a „a priori“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 11. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Apriornost a „a priori“
Myšlenka apriority resp. tzv. „a priori“ musí být revidována a opravena. Žádné „absolutní“, na ničem dalším nezávislé a priori nemůže být filosoficky akceptováno a předpokládáno. To znamená, že není žádného jednou provždy ustaveného nebo odevždy „daného“, pro všechny myslící bytosti univerzálně platného a závazného a priori, věčného a neproměnného. Naproti tomu je třeba se vším důrazem trvat na tom, že žádné skutečné pojmy nemohou být odvozovány z empirie, nýbrž že mohou být jen prvotně – a to vždy prvotně a předem – a jakoby „na zkoušku“ rozvrženy a nasouzeny (v rozvrhu nasouženy) – a pak ověřovány zkušeností resp. ve zkušenosti. Zároveň však musí být revidováno a opraveno i samo chápání tzv. empirie, tedy zkušenosti: zkušenost musíme důsledně vztahovat nejen k věcem, předmětům, reáliím, ale také ke všeho druhu subjektním aktivitám. Tak jako mám zkušenosti, prostředkované smyslovými orgány, máme i zkušenosti s myšlením, a také s pojmovým myšlením (a jako máme mnoho zkušeností s myšlením zpředmětňujícím a tedy předmětným, musíme pečlivě rozšiřovat a prohlubovat i své zkušenosti s myšlením nezpředmětňujícím a tedy nepředmětným). Ve všech případech však platí, že zkušenost se stává zkušeností teprve ve svém zpracování, v případě člověka pak ve svém myšlenkovém zpracování. A v každém myšlení je vždycky vedle nějakých „dat“ (jak jsou vždy zdůrazňována v empiristické tradici), tedy vedle „materiálu“ naší zkušenosti, mnoho myšlenkových vynálezů, umožňujících zpracování oněch „dat“, onoho „materiálu“ (který se sám neorganizuje a neutřídí). A tyto vynálezy jsou vždy čímsi novým, co nelze odvodit „ze zkušenosti“, nýbrž co lze jenom ex post ověřovat, zda se s tím při zpracování zkušeností (oněch zkušenostních „dat“) dá něco pořídit. V tomto smyslu pochopitelně ony „vynálezy“ každému dalšímu zpracování zkušenostních dat nutně předcházejí, tedy jsou ve vztahu k k oněm zkušenostem prvotní, priorní, apriorní. Nejsou však apriorně „dány“ (tj. uloženy našemu myšlení, našemu rozumu), nýbrž musí být naším myšlením, tj. námi, kdo myslíme, vymyšleny, vynalezeny (a mophou být vymyšleny a vynalezeny také nesprávně, chybně, dokonce zavádějícím způsobem, a tato chybnost může být rozpoznána nejen snadno a rychle, nýbrž také obtížně a třeba až po mnoha generacích, ano třeba až v dalším „věku“ myšlení).
(Písek, 101104-2.)