This text examines the proper place and role of philosophy in the modern world. The author argues that the true home of philosophy is neither the media nor academic institutions, but the public sphere—streets, squares, and the fabric of daily life. Proposing a "new Socraticism," the essay asserts that philosophy must strictly avoid becoming sophistry or a servant to politics, science, or theology. Instead, its primary duty is to the Truth, placing all human activities under its illuminating light. The philosopher's mission is not to please those in power or provide convenient services, but to interpret the non-objective challenges of Truth within the community. This commitment is described as strictly individual and personal, rejecting institutional mediation or bureaucratic control by academic and state officials. By remaining independent of external authorities, philosophy fulfills its authentic purpose: engaging with humanity in its everyday reality while maintaining an uncompromising dedication to the light of truth and the integrity of thought.
Filosofie – její místo
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 12. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Filosofie – její místo
Nejvlastnějším místem (aktuálního) filosofování není ani mediální prostor, ani škola, ale ani soukromá myšlenková dílna: pravé místo filosofie (a tedy pro filosofa) je na ulicích a náměstích, v denním životě, a to nejen v každodennosti, ale všude – potřebný je nějaký nový „sokratismus“. To však zároveň znamená, že se filosofování nesmí stát „sofistikou“, i když ta filosofii také v tom napodobuje. Sofistika je totiž ochotná být k dispozici tím, že slouží, tj. poskytuje služby (většinou za úplatu nebo za jiné služby); právě proto je filosofovi třeba se něčeho takového obávat a vystříhat se toho; tak jako se filosofie neměla nikdy stát služkou theologie, nesmí se stát ani služkou politiky, ale ani služkou věd! Její služba člověku a společnosti nesmí znamenat člověku ani společnosti vyhovovat, ale podnikat pro ně to jediné pravé, totiž všechno stavět do světla pravdy. Je to totiž právě pravda, která rozhoduje o tom, jaké je pro filosofii (a tedy filosofy) její (jejich) „poslání“, a právě v jeho rámci ji (je) posílá především do obce, do veřejnosti, mezi lidi a do každodennosti, do obyčejného života, ale také do zákoutí nebo výšin všech jeho aktivit a jeho podnikání – tam tedy aby mluvila, aby tlumočila ony nepředmětné výzvy samotné Pravdy. Proto také nejde a nesmí jít na prvním místě o to, aby říkala, co lidé chtějí slyšet (a zejména nikoli to, co vládci a politikové atd. chtějí slyšet). A to např. znamená, že si nesmí nechat nic nařizovat ani „úředníky“ a „funkcionáři“ – dokonce ani těmi „akademickými“. Ten závazek každého filosofa je přísně individuální, osobní, není a nesmí být nikým a ničím prostředkován, a už vůbec ne nějak institučně, neboť nikdo není a nesmí být považován za samou Pravdou vybraného a ustanoveného rozhodčího či dokonce zvěstovatele.
(Písek, 101209-2.)