This text analyzes Nietzsche's statement from the preface to the "Revaluation of All Values," asserting that one must never ask whether truth is useful or fatal. The author refines this formulation by distinguishing between concrete true judgments and Truth itself as an abstract principle. While the utility or disutility of specific truths in a given context can be legitimately examined, Truth as such remains a binding authority that transcends situational application. The text argues that the relationship between Truth and utility is fundamentally inverted: it is Truth that serves as the criterion for what is genuinely useful, rather than utility serving as a measure of truth. Understanding the "true state of affairs" is always useful in the highest sense because it liberates the individual from illusions. The author critiques the notion that certain illusions are necessary for life, labeling such views as prejudices that fail when confronted with the light of Truth. Ultimately, the study defends the ontological primacy of Truth over pragmatic concerns and emphasizes its liberating power and objective validity.
Pravda a užitečnost / Užitečnost a pravost / Osud (Verhängnis) a „pravost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 12. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Pravda a užitečnost / Užitečnost a pravost / Osud (Verhängnis) a „pravost“
Nietzsche napsal v předmluvě k „Přehodnocení všech hodnot“, že se nikdy nesmíme ptát, zda je pravda užitečná („man muβ nie fragen, ob die Wahrheit nützt, ob sie Einem Verhängnis wird …“, 5880, S. 355). Tato jeho formulace však musí být upřesněna, a to hned v několikerém směru. Předně je třeba korigovat možný (ovšem nesprávný) závěr, že pro filosofii jsou některé otázky zapovězeny, v tomto případě tedy otázka, zda je pravda obecně (anebo určitá pravda, tj. určitý pravdivý soud atd.) v nějakém směru (a to znamená také pro někoho nebo pro něco, pro nějaký záměr apod.) užitečná. Rozlišíme-li konkrétní pravdivý soud, pojetí, úmysl, čin atd. na jedné straně a „pravdu samu“ (eventuelně Pravdu), pak o užitečnosti nebo neužitečnosti určité „konkrétní pravdy“ můžeme mluvit a uvažovat naprosto legitimně. Takže první upřesnění: Nietzschova formulace platí jen o Pravdě, která ještě nebyla nikým „konkretizována“, tj. uplatněna v určité situaci a tak zapojena do někým a nějak vybraných (vyselektovaných, ergo nějak omezených) souvislostí. A potom ovšem není problémem užitečnost Pravdy: Pravda musí (má) být respektována, protože „platí“, protože je závazná, a jakožto taková platí i pro posuzování „užitečnosti“, protože platí i pro posuzování „pravosti“ či „nepravosti“ jak toho, kdo onu užitečnost posuzuje, tak cíle, vzhledem k němuž je ona užitečnost posuzována. Tím se ovšem vztah mezi Pravdou a užitečností nutně obrací: je to Pravda, která rozhoduje o tom, co je vskutku užitečné, zatímco z „užitečnosti“, o které nevíme, zda je vskutku, „doopravdy“ (tj. z hlediska Pravdy) užitečná, nelze nikdy usuzovat na pravdivost, a už vůbec ne na Pravdu. Poznání „pravého stavu věcí“ je ovšem vždycky „užitečné“, ovšem užitečné v pravém slova smyslu, tj. užitečné ve světle Pravdy, neboť nás osvobozuje od „iluzí“. Pokud však má někdo za to, že život bez iluzí není možný a že některé iluze jsou pro žití potřebné a nutné, nebude s námi souhlasit. Ale právě ve světle Pravdy se jeho úvaha nutně ukáže jako předsudek a tedy jako cosi škodlivého, nikoli o užitečnosti „iluzí“ svědčícího.
(Písek, 101226-1.)