The text explores the phenomenon of objectifying events by shifting them into an abstract form of presence. The author analyzes how human presence is mentally projected into various stages of a process, thereby reducing dynamic events to static objects. A classical example is found in Zeno of Elea's paradox of the flying arrow, which attempts to describe motion by breaking it down into a series of stationary points, effectively negating the essence of movement. The author identifies a similar methodological pattern in contemporary astrophysics. Modern scientists use advanced instruments to observe the distant past of the universe, constructing a narrative history of cosmic evolution based on empirical data. However, the text critiques this approach as reductive, as it focuses solely on the external, objectifiable aspects of reality. The resulting cosmic time is viewed as an artificial construct mapped onto human-invented scales, failing to capture the true nature of time. Ultimately, the document calls for a critical reflection on the limitations of scientific and philosophical objectification in our understanding of temporality and the universe's history.
Zpředmětňování a čas
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 4. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Zpředmětňování a čas
Jeden ze způsobů tzv. zpředmětňování něčeho, co není pouhým předmětem (tedy třeba nějaké „události“), je přesouvání všeho, co již pominulo nebo k čemu ještě nedošlo, do jakési abstraktní „přítomnosti“. Když tento způsob „zpřítomňování“ něčeho „bylého“ (nebo „budého“) do naší přítomnosti pečlivěji přezkoumáme, zjistíme, že ve skutečnosti naopak přesouváme svou vlastní přítomnost do různých jiných „aktuálních přítomností“ toho dění, té události, kterou tak „zpředmětňujeme“. Klasickým způsobem to v raných dobách filosofie provedl Zénón Elejský, když vypracoval onen známý argument, že šíp, o kterém máme – podle svědectví smyslů – dojem, že letí, musí proletět řadou bodů, a na každém z nich musí „být“, tj. stát (ergo bez pohybu). Dnes však astronomové a zejména astrofyzici dělají naprosto totéž, jen za použití nesrovnatelně sofistikovanějších prostředků. Za pomoci nejen obrovských dalekohledů, ale přístrojů, schopných analyzovat světlo, které člověk vůbec nemůže vidět, se v mysli přesouvají do minulosti vzdálené nejen miliony, ale dokonce miliardy let. A na základě takřka „zanedbatelných“ empirických „dat“ konstruují dávno již neexistující vesmírné objekty a procesy, a narativně je zpracovávají do jakýchsi „událostí“, jež začleňují k jiným událostem tak, že jim z toho nakonec v myšlenkách povstává jakási „historie“ celého Vesmíru. Ovšem tato „historie“ je redukována jen na „vnější“ stránku toho, co se dělo, ba možné jen na tu stránku, kterou se podařilo „zpředmětnit“, neboť mnohé se stále ještě zpředmětnit nezdařilo. A tak se tito odborníci pokoušejí zkonstruovat „běh kosmického času“, ovšem času tak zpředmětněného, že je převeden na časovou škálu, kterou jsme si sami vymysleli.
(Písek, 090421-1.)