This text explores the relationship between entropy and negentropy within the context of social and natural progress. Drawing on the Second Law of Thermodynamics, the author interprets these terms in a broader philosophical sense. While entropy represents a natural tendency toward decay, disintegration, and the loss of order, negentropy is associated with the growth of complexity and higher forms of organization. The central argument is that progress cannot be viewed as an automatic or spontaneous process. Real development and advancement are the results of active effort, spontaneity, and intentional activity aimed at realizing something new and better. The author criticizes the 'laissez-faire' approach, viewing it as fatally flawed because passivity inadvertently aids entropic processes. Progress, therefore, requires constant overcoming of inertia and the active promotion of higher levels of order in opposition to the pervasive tendency toward chaos and decline.
„Negentropie“ jako pokrok / Pokrok jako „negentropie“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 5. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
„Negentropie“ jako pokrok / Pokrok jako „negentropie“
Od doby první formulace 2. věty termodynamické se znovu a znovu opakují úvahy o tom, má-li v našem světě převahu entropie nebo negentropie. Pokud máme ještě citlivost pro etymologické kořeny slov, můžeme se odvážit říci, že převažuje asi entropie, ale že převládá negentropie. Nepochybné je jedno: zjišťujeme-li v určité situaci či spíše v jistých procesech a událostech postup jakéhosi upadání, nesmíme z toho neprávem vyvozovat, že upadá všechno. A na druhé straně, pokud se nám zdá, že něco roste a vzkvétá, něco se vylepšuje a rozvíjí či spěje k vyšší úrovni, nemůžeme to považovat za doklad toho, že se zlepšuje vůbec všechno. Růst negentropie (tedy negativní entropie, jinak snižování entropie) v jedné situaci nebo při jednom dění není méně skutečný než růst entropie v situacích jiných nebo v jiných typech dění. Pokrok tedy není možno zakládat ani zajišťovat spoléháním na nějaké samospádné procesy, ale je třeba naprosto jasně rozpoznat, že je a může být jen výsledkem úsilí, aktivní činnosti, a vposledu spontaneity, tedy usilovného spění k něčemu novému, a nejen spění, nýbrž usilovného napomáhání, aby se něco nového a lepšího uskutečnilo a prosadilo. Entropii můžeme – už nikoli pouze ve fyzikálním smyslu – považovat za zeslabování a úpadek, rozkládání uspořádanosti, a naopak negentropii za posilování a vzrůst uspořádanosti, a také pořádané složitosti, komplexnosti. Složitost a uspořádanost má – dokonce i „samovolnou“, čímž se vyznačuje od opaku – tendenci k upadání a rozkladu; a přece jsme svědky toho, že ve světě se uskutečňují také změny, procesy a tendence protisměrné, vyznačující se vývojem k vyšším, složitějším atd. formám uspořádanosti. Jsou to však jiné změny, jsou to procesy jiného druhu, nemají charakter jakési setrvačnosti a fatálnosti, nýbrž jsou dokladem pohybů pořádajících a schopných postupovat nejen dál, ale také výš. A v právě v tomto bodě se rozhoduje všechno: zásada „laissez faire“ je sama fatální, protože svým zaměřením napomáhá změnám entropickým a protože onu stále podtrhovanou „podnikavost“ vlastně vůbec nebere vážně.
(Písek, 090523-3.)