This text explores the dynamic relationship between dependence and independence as a fundamental characteristic of the world and individual entities. The world is presented as a plurality where interconnectedness coexists with the active severance of connections. Every true entity, understood as an event with temporal and spatial boundaries, must actively maintain these limits to preserve its integrity. The pursuit of independence and freedom is therefore not about the simple rejection of all ties, but rather about a selective process and control over which dependencies are beneficial, harmful, or necessary. The author argues that absolute independence and absolute dependence are states that contradict the very nature of being. True freedom for an individual or a community is defined by the ability to consciously regulate relationships with the environment, strengthening useful links and eliminating undesirable ones. Finding a balance between these extremes is essential for the existence and development of any being within its specific context.
Závislost (a nezávislost) / Nezávislost (a závislost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 5. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Závislost (a nezávislost) / Nezávislost (a závislost)
Svět, v němž žijeme, je pluralitou, založenou jednak na vzájemné provázanosti takřka všeho se vším, tedy na všemožných souvislostech, ale také na nesouvislostech, což znamená na tom, že některé souvislosti (ne všechny) jsou přerušeny, a to aktivně přerušeny. Jestliže každé pravé jsoucno je pravou událostí, tj. má svůj počátek, průběh a konec, ale také svůj „fysický“ rozsah v prostoru, tedy určité své hranice, meze, pak si musí tyto meze jakoby „hlídat“, a to tím usilovněji, čím vyšší úrovně bytí dosahuje. Problém „nezávislosti“ ovšem nespočívá v omezování a oslabování veškeré závislosti bez rozlišování, ale v náležitém výběru, v selekci. Cílem úsilí o nezávislost, nezbytnou pro samo „bytí“ toho či onoho pravého jsoucna, tedy vposledu o „svobodu“ (jak o tom hovoříme v případě člověka a lidských společenstev), není zrušení co možná největšího počtu vztahů závislosti, ale dosažení jisté kontroly nad tím, které závislosti je třeba uznat za užitečné a použitelné, které jsou škodlivé, které můžeme posilovat a které naopak oslabovat nebo dokonce vyřadit, a dokonce které nové závislosti musíme ustavit a udržovat. Z toho všeho zřejmě vyplývá, že krajní polohy naprosté nezávislosti nebo naprosté závislosti jsou nejen nežádoucí, ale svým způsobem vlastně nemožné, samotnému „bytí“ toho či onoho jsoucího se příčící.
(Písek, 090529-1.)