This reflection examines Aristotle's concept of "absolute knowledge" as defined in the Posterior Analytics. Aristotle asserts that the object of such knowledge is that which cannot be otherwise, closely linking it to the understanding of causality. However, the text highlights a problematic aspect of this definition: while the causal connection may be perceived as necessary, the cause itself may remain contingent or "accidental." In this regard, Aristotle reveals himself as a follower of Plato, attempting to distance himself through the emphasis on causality. Without this element, his system would remain confined to immutable Platonic Ideas, similar to the relations found in mathematics or geometry. Furthermore, the author points out a connection to Democritean atomism, as the pursuit of absolute knowledge regarding particulars inevitably leads to isolated "ultimate causes." The text thus critically explores the limits of Aristotelian epistemology and its historical grounding in ancient philosophy, positioned between Platonic idealism and Democritean materialism.
Vědění naprosté (u Aristotela)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 7. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Vědění naprosté (u Aristotela)
Aristotelés na jednom místě Druhých analytik (71 b; překlad Ant. Kříž, 2032, str. 30) říká, že „to, o čem je naprosté vědění, je něco, co nemůže být jinak“. Nechme stranou, jak tuto myšlenku spojuje s „příčinností“, protože tím bychom celou záležitost zbavili jejího ostří, tj. její vyostřenosti. Je-li totiž „dána“ příčina, a kdykoli „máme za to, že známe příčinu, pro kterou věc jest“, a zároveň „víme, že je příčinou této věci a že to nemůže být jinak“, pak se ovšem naše „naprosté“ vědění týká pouze oné příčinné souvislosti. O příčině samé ovšem nemusíme mít „naprosté vědění“, protože právě ona třeba „může nebýt“ (tj. může být „nahodilá“, takže ji můžeme – podle Aristotela – „vědět“ jen „sofistickým způsobem“, dtto). Právě zde se Aristotelés ukazuje jako zřejmý platonik, který se pokouší od svého učitele distancovat jen zavedením oné „příčinnosti“; bez ní (bez příčinného myšlení, bez kauzality) jsme zase jen u neměnných platónských „idejí“, tedy v situaci, jaký vzorově charakterizuje vztahy mezi čísly nebo mezi vlastnostmi geometrických obrazců. Není to ovšem jen závislost na Platónovi, ale zároveň na Demokritovi, protože ono „naprosté vědění“, pokud se nemá týkat veškerenstva, nutně vede k jednotlivým posledním, mezi sebou však jen nahodile spojeným (či nespojeným) „příčinám“, totiž jakýmsi „atomům“.
(Písek, 090721-1.)