This document explores the potential application of ethological perspectives to the exact sciences, specifically physics and chemistry. The author challenges traditional causalism by proposing a focus on reactivity and the active foundations of atomic behavior. Just as biology advanced from mere description to studying the behavioral and internal functions of organisms, the author suggests that physical units should be examined through their capacity for action and response. Drawing on the philosophical framework of Teilhard de Chardin, the text posits that every natural unit possesses an interiority that enables it to act rather than just be acted upon. Consequently, physical laws are reimagined as predominant modes of situational reaction rather than absolute mechanical necessities. By applying knowledge of living beings to all levels of reality—from the macrocosm to the microcosm—this physical ethology seeks to understand how natural units actively maintain their existence. This shift offers a more dynamic view of the material world as a system of interacting entities with inherent behavioral patterns.
Ethologie „fyzikální“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 9. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Ethologie „fyzikální“
Pokusme se podívat na „předmět(y)“ fyziky (a chemie) nikoli z hlediska „kauzalismu“, nýbrž z hlediska „reaktibility“. Tak jako můžeme vidět obrovský pokrok v postupu od popisu zvířat nebo rostlin ke zkoumání jejich způsobu života a tedy také jejich chování (včetně všech vnitřních funkcí organických), tak můžeme očekávat také značné pokroky tam, kde jsme až dosud s jakousi samozřejmostí popisovali a dokonce zkoumali „chování“ atomů jen po vnější stránce a vůbec nám nepřišlo na mysl zkoumat, na jakém základě vlastně je to jejich chování vlastně postaveno a jak je (aktivně) „udržováno“. Jestliže bylo kdysi velmi rozšířeno přesvědčení, že člověk je jakýsi „vesmír“ v malém (srovnával se tak mikrokosmos s makrokosmem), je možno to dnes obrátit a pokusit se poučit ze znalostí nejen člověka, ale živých bytostí vůbec tak, aby to bylo možno mutatis mutandis aplikovat na každou „přirozenou jednotku“, jak to měl na mysli třeba Teilhard de Chardin. A to pak znamená jít oproti jeho zdůrazňování, že každá takové „jednotka“ má své „nitro“ a nejen „vnějšek“, ještě dál, a přiznat každé jednotce jakousi schopnost aktivity a akce, a tím i reaktibility a reakce. A tam, kde připouštíme reaktibilitu a reagování, musíme připustit také různé formy chování. A pak se na to, co se dosud jevilo jako „zákonitosti“, začít dívat jako na převážnou formu reagování na určitou situaci, ale nikoli jako formu jedinou možnou.
(Písek, 090920-1.)