This text reflects on the philosophical stances of Cratylus, a disciple of Heraclitus known for abandoning speech in favor of pointing his finger. The author critically examines Cratylus's assumption that pointing at an object guarantees a shared meaning and objective insight into reality. This belief rests on a flawed ancient Greek notion that "contemplation" (theorein) allows one to escape the flux of time. The text analyzes Cratylus's radical interpretation of Heraclitus's doctrine on the flowing river and highlights the internal contradiction in his emphasis on the immediate present (hic et nunc). The central argument posits that pure immediacy is actually imperceptible. Perception is not an instantaneous "photographic" capture of a state but a process dependent on prior experience and memory. Without comparison to the already known, recognition is impossible. Therefore, the immediate "phenomenon" is paradoxically unperceivable, as our senses operate within temporal continuity rather than isolated points of the present.
Nevnímatelné / Vnímání a „nevnímatelné“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 9. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Nevnímatelné / Vnímání a „nevnímatelné“
O dost podivném Hérakleitově žákovi, Kratylovi, se dochovala zpráva, že posléze přestal vůbec mluvit, ale že jen ukazoval prstem. Velmi se tím prohřešil proti učení svého učitele, ale zejména vůbec nepochopil, nač vlastně tím ukazováním spoléhal: měl zřejmě za to, že když na něco ukáže, zaručí tím, že druhý člověk bude pak mít na mysl (mínit) „totéž“ co on. V pozadí je falešný předpoklad (o nějž se ovšem opírali starořečtí filosofové všeobecně), že něco „vidět“ (ve smyslu „nazírání“, THEOREIN) znamená vymanit se z proměnlivosti a času. (Proto také ta kritika vlastního učitele, totiž že do „téže“ řeky nelze vstoupit ani jednou – právě proto, že řeka je v pohybu, že „teče“.) Nedomyšlenost a mylnost Kratylova důrazu na „ukazování“ spočívala tedy v tom, že se spoléhal na jakousi „pevnost“ toho, co tu je právě nyní před námi, hic et nunc, tedy na okamžitou prezentní aktuálnost, kterou lze „nahlédnout“, „nazřít“. Ve skutečnosti nikdy nejsou naše smysly schopny vnímat jakýkoli prezentní stav čehokoli (tj. mít jakousi dokonale prezentní „fotografickou“ paměť, máme-li vůbec něco takového jako „paměť“ připustit): máme-li něco opravdu „poznat“, museli jsme to už někdy někde vidět, museli jsem se s tím setkat, nebo aspoň s něčím velmi podobným – a pak ovšem to vnímáme jako to, co už známe, a právě tím se můžeme dopustit omylu. Samo „vnímání“ je totiž možné jen na základě něčeho již dříve vnímaného – okamžitá aktuálnost je nevnímatelná (není to „jev“).
(Písek, 090920-2.)