This text analyzes the philosophical concept of Karel Kosík, specifically his idea of the "destruction of pseudo-concreteness," and examines the nature of truth as a process. Kosík rejects the understanding of truth as a once-and-for-all goal; instead, he defines it as a happening that constantly unfolds and realizes itself through human activity. However, this realization is always incomplete. The author extends this thesis by raising the question of the significance of unrealized truth. According to the author, unrealized truth does not represent a mere absence but acts as a permanent norm and a critical standard for all historical and future attempts at its achievement. Truth is viewed here in constant motion, where realized forms may vanish or become distorted, while the ideal of truth remains an unchanging horizon. The article thus focuses on the profound ontological problem of truth existing as a transcendent criterion for human action across time and space.
Pravda a dění
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 9. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Pravda a dění
Karel Kosík objasňuje svůj koncept „destrukce pseudokonkrétnosti“ tak, že „pravda není ani nedosažitelná, ani jednou provždy dosažitelná“, ale že „pravda sama se děje, tj. rozvíjí a realizuje se“ (Dial. konkr. S. 17). Pravda se tedy podle něho „realizuje“, což znamená, že člověk je schopen jí (částečně, relativně) dosahovat, ale že nikdy není plně realizována, tj. že není „jednou provždy dosažitelná“. Dalo by se z toho leccos dovozovat, co Kosík sám nevyvodil (nebo aspoň takto nenapsal, neformuloval): je-li možno to, jak se na určité úrovni a v určité době pravda „realizovala“ uznat za realizaci „pravdy“, pak to, co ještě v dané realizaci zůstalo nezrealizováno, se musí pro další realizování stát jakousi „normou“, jakýmsi „kritériem“ pro další realizování. Pochopitelně se může stát, že dalším realizování pravdy se sice může realizovat něco, co dosud realizováno nebylo, ale zároveň něco z toho, co už realizováno bylo, se může ztratit nebo může být nějak poškozeno; už tím by bylo možno zdůvodnit Kosíkovu myšlenku, že pravda není „jednou provždy dosažitelná“. Nicméně se tady před nás ostře staví základní, zásadně hluboká otázka: „co“ vlastně je ta ještě nerealizovaná (nebo nedorealizovaná) „pravda“ právě v tom, co ještě realizováno nebylo? Kosík ukazuje, že „pravda“ vstupuje do dění, v němž je realizována (a my jsme doplnili: do dění, v němž je sice dále dorealizovávána, ale při kterém se zase často něco z toho, co už realizováno bylo, ztrácí nebo kazí). Co však lze říci o „pravdě“, která zůstává ještě nerealizována nebo která se opět ze svých dřívějších realizací nějak vytrácí, ale která natrvalo zůstává kritériem a normou (tedy také předmětem kritiky) každého takového realizování, a to ať už minulého, právě aktuálního, ale také teprve do budoucnosti vstupujícího?
(Písek, 090922-3.)