The presented text explores the fundamental relationship between philosophical inquiry and contexts, emphasizing that a philosopher must remain mindful of the "whole" and its constituent "wholes" across all intellectual endeavors. The central focus is the distinction between internal and external contexts of any "true being" or "event." Internal contexts are inherently grounded within the whole, whereas external contexts relate to the surrounding environment and are mediated through the subjectal sphere of the event. The author argues that this distinction cannot be legitimately objectified in the traditional sense, as it does not represent an insurmountable or static factual division. Instead, the text highlights the dynamic processes of internalizing the external and externalizing the internal, drawing on the philosophical foundations laid by Leibniz and Hegel. Furthermore, the text offers a critique of scientific reductionism, which mistakenly assumes that wholes can be dissected into parts where all relations are merely external interactions between lower-level entities. Ultimately, the essay asserts that the boundary between the internal and external spheres cannot be localized or temporalized through objective or objectifying methods, a misunderstanding that often leads to significant errors in scientific specialized perspectives.
Filosofie a kontexty
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 10. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Filosofie a kontexty
Filosof hodný toho jména musí být za všech okolností pamětliv toho, že při všech svých myšlenkových podnicích nesmí zapomínat na „celek“ (a také na jednotlivé „celky“). Konkrétně to pak znamená, že musí sledovat při vší své soustředěnosti na určité téma širší až nejširší kontexty. Obojí však nesmí být zaměňováno, a hlavně onen pro filosofii principiální ohled na „celek“ (nebo i „celky“) nikdy nesmí být a oslaben, relativizován či přímo redukován na ohled k nejblíže širším kontextům. Jde totiž o to, že pro každé pravé jsoucno (každou pravou událost) mají některé „kontexty“ zásadně jiný, odlišný charakter než ty ostatní; a právě to lze náležitě respektovat pouze tehdy, když budeme co nejpečlivěji rozlišovat a rozpoznávat, které kontexty jsou přímo založeny „niterně“, „vnitřně“, pokud jde právě o určitý „celek“, zatímco ty jiné kontexty mají charakter „vnějších“, do okolí (přesně: osvětí) určitého „celku“ mířících vztahů (ať už akčních nebo reakčních), takže nutně procházejí mediem (prostřednictvím) tzv. subjektální sféry „pravé události“ („pravého jsoucna“). Rozlišování obojího nelze dost legitimně „objektivovat“ (tradičním způsobem), protože nejde v žádném případě o nějaké „faktické“ a zejména nepřekročitelné rozdělení. Právě zde hraje nejzávažnější roli rozpoznání, kde, kdy a jak dochází k přechodům z jedné sféry do té druhé, tedy o přechod zvnitřňování vnějšího a zvnějšňování vnitřního (myšlenkový základ pro toto rozlišování položil už Leibniz a po něm zejména Hegel). Rozlišení mezi „vnitřní“ a „vnější“ sférou (resp. „vnitřním“ a „vnějším“) nelze založit stanovením určité hranice či meze, neboť tu v žádném případě nelze ani lokalizovat, ani temporalizovat předmětným (zpředmětňujícím) způsobem. Právě to vede k mnoha nepochopením a omylům vědeckých odborníků, kteří se nechají zmýlit tím, že konkrétní „celek“ mohou rozdělit a rozpitvat tak, že pak najdou další jakoby „meze“ či „hranice“ uvnitř onoho – pro ně pak jen „údajného“ – „celku“, a mají – falešný – dojem, že i všechny „vnitřní“ vztahy jsou ve skutečnosti jen vztahy „vnějšími“, jen mezi nižšími – opět jen „údajnými“ – „celky“.
(Písek, 091002-1.)