This study examines the relationship between philosophy and reflection, grounded in the premise that philosophy is only possible through the thinking subject's self-relation to its own cognitive acts. The author analyzes reflection as a specific mental act where the subject distinguishes between the active process of thinking and its object (cogitatum). A central problem addressed is the subject's tendency toward self-objectification; influenced by Greek conceptual frameworks, the subject often views itself as a thing, thereby losing its authentic nature as a non-object. The text explores the limitations of objectifying thought, which dominated European philosophy for over two millennia. This dominance was progressively destabilized by the encounter between the Greek tradition and Hebrew-Jewish thought, primarily through Christian syntheses. This tension between the objectification of reality and the non-objective nature of the subject provides a framework for understanding philosophical inquiry and the historical evolution of how consciousness perceives its own essence within the Western intellectual tradition.
Filosofie a reflexe / Reflexe a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 12. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Filosofie a reflexe / Reflexe a filosofie
Filosofie je možná teprve a pouze tam, kde se vědomí dokáže vztáhnout k sobě a k tomu, co je přístupné pouze v tomto sebevztažení. Ovšem již tato formulace je zatížena některými nedostatky či spíše vadami. Vědomí samo není žádným „subjektem“ a nemůže se tedy samo aktivně k něčemu vztahovat, aniž by šlo o výkon určitého subjektu. Takže filosofie je možná jen tam, kde se myslící subjekt svým myšlením (aktivním vědomím) vztahuje k sobě tak, že se vztahuje nejprve ke svému myšlení (zajisté již uskutečněnému, tj. ke svým dřívějším myšlenkovým aktům). A právě to je možné jen jako reflexe: v reflexi, která je myšlenkovým aktem (eventuelně – obvykle – řadou nějak integrovaných, v určitém směru sjednocených myšlenkových aktů), tj. která (jakožto akt) je zaměřena jako na své cogitatum na tento již uskutečněný myšlenkový akt, je teprve subjekt schopen rozlišit mezi svou aktivitou (svými myšlenkovými akty, svými „myšlenkami myslícími“) a tím, k čemu se tyto myšlenky vztahují, tedy co je jejich „myšlené“, jejich „cogitatum“. A díky tomuto rozlišení je myslící (a eo ipso reflektující) subjekt schopen ještě navíc rozlišit své myšlenkové akty od sebe samého. Při tom je nicméně vystaven pokušení sebe sama zařadit mezi všechno to, co si ve svém myšlení (ve svých myšlenkových aktech) učinil svým tématem a pro co si vytvořil (konstruoval) příslušné myšlenkové modely (ať už představy představované nebo míněné za pomoci pojmů). V důsledku onoho specifického rysu řecké pojmovosti je tak téměř neodolatelně a takřka nezvládnutelně tlačen k tomu, aby sám sebe chápal (tedy: myšlenkově uchopoval, nikoliv pociťoval) jako jednu z „věcí“, tj. ztotožnil se se svou předmětností – čímž ovšem sám sebe ztrácí jakožto „ne-předmět“, tj. jakožto „subjekt“. Právě proto je třeba si dobře uvědomovat onu zásadní nedostatečnost zpředmětňujícího myšlení, které tak těžce doléhalo na víc než dva tisíce trvající (resp. aktivně se v navazování dějící) epochu předmětného (zpředmětňujícího) způsobu myšlení, které bylo postupně, Ale opět v podstatě nezvratně zevnitř destabilizováno a narušováno jakýmsi téměř „enzymatickým“ způsobem v důsledku setkání a de facto dlouhotrvajícího, často konfliktního setkávání této řecké tradice s tradicí neřeckou, původně hebrejskou resp. židovskou, ovšem zejména a naprosto převážně zásluhou myšlenkových synkrezí, o které se pokoušeli vždy znovu křesťanští myslitelé.
(Písek, 091213-1.)