This text provides a profound analysis of the distinction between self-awareness and self-mythology. The author defines self-awareness as a dynamic and unfinished structure that takes shape through the evolution of linguistic communication. As individuals acquire mythical tools and subsequently logical concepts, they begin to construct mythical images of themselves, which the author categorizes as "logized mythologies." These mythologies can emerge spontaneously as part of the historical development of consciousness or be intentionally crafted to influence social perception. In contrast, the author examines the efforts of critical thinkers who seek an "objective" self-conception. However, the text argues that such objectification is fundamentally impossible and illegitimate. A subject is not a mere thing but a "non-object" that cannot be fully objectified. Attempts to grasp oneself objectively, for instance through false humility, merely result in alternative forms of mythologization. Ultimately, the text emphasizes the historical and inherently subjective nature of human consciousness in opposition to traditional objectifying thought.
Vědomí sebe a mytologie o sobě
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 12. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Vědomí sebe a mytologie o sobě
Mezi obojím je závažný rozdíl: vědomí sebe je (resp. může být) cosi ještě velmi nedotvářeného, stále ještě se dotvářejícího (nebo schopného se dotvářet) – a tam, kde se díky pomalu se rozvíjející struktuře jazykové komunikace dostává tomuto „vědomí sebe“ mytických prostředků, začíná si každý jednotlivec (člověk) o sobě vytvářet jakési mýty, mytické obrazy. A na vyšších úrovních, kdy už je objeveny (či vynalezena) pojmovost, jsou tyto mytické obrazy již poněkud (více nebo méně) logizovány. Odtud je možné, aby lidé měli o sobě jakési „mytologické“ ponětí, vědomí, aby sami sebe byli schopni nějak mytologizovaně myslit a ve své mysli se mytologicky ustavovat a představovat. Chápeme tedy tento vývoj „vědomí sebe“ stejně historicky jako jiné způsoby vědomí. Mluví-li se někdy o tom, že si někteří lidé vědomě, cílevědomě o sobě vytvářejí jakési mýty, jimiž chtějí ovlivňovat to, jak je berou a chápou druzí lidé, má to vždycky charakter logizovaných mýtů, tj. mytologií. Proti tomu kritičtější lidé, zejména někteří hlubší nebo spíš pečlivější myslitelé, kteří zásadně mýtům a mytizacím nedůvěřují a pokoušejí se jich vyvarovat, vůbec je nějak omezit a nejlépe likvidovat, znemožnit, mají pod vlivem dlouhé tradice zpředmětňujícího myšlení tendenci si dokonce i sami sebe představovat, myslet a myšlenkově uchopovat takříkajíc „objektivně“. To je nejen nesnadné již proto, že sám vůči sobě může člověk jen nesnadno zůstat objektivní (a proto to někteří třeba z křesťanské „pokory“ přehánějí tak, že si sami sebe jakoby nic neváží, ale to se dostávají zase do jiných mytizací a mytologizací), ale především proto, že člověk sám jakožto subjekt nemůže být (přinejmenším legitimně a právem) objektivován, neboť i on – jak vůbec každý subjekt – není pouhým objektem, nýbrž naopak non-objektem.
(Písek, 091221-2.)