This text provides a critical reflection on Jan Patočka's interpretation of the Greek term epistémé, which he translated as "insightful knowledge." The author challenges the classical Greek concept of theoria, which traditionally presupposes the observer's passivity and the exclusion of active engagement. Instead, the text argues that every act of "insight" is inherently a human performance and an active accomplishment. Even regarding Heidegger's notion of "letting-be" (Sein-lassen), the author maintains that it represents a higher demand on activity rather than mere non-interference. Any insightful act necessarily alters the object under investigation; however, by reflecting on this inevitable change, we can attain a closer proximity to the object. The author concludes that contemplation does not involve a suspension of activity, but rather its intensification and elevation to a more penetrating level through reflexive control. This approach contrasts the ancient ideal of immediate "gazing" with a modern, reflexive requirement for consciousness of one's own role in the cognitive process, ultimately leading to a more profound understanding of reality.
EPISTÉMÉ – nově pojatá
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 2. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
EPISTÉMÉ – nově pojatá
Patočka překládá (a vykládá) řecký termín EPISTÉMÉ (a také NOÉSIS) jako „nahlížející vědění“ (např. 7243, s. 25). To je vlastně velmi šťastný překlad, ale je příliš těsně svázán se starými Řeky, pokud s ním chceme pracovat dnes. Dnes už nemůžeme držet pojetí THEORIA, v níž by muselo odpadnout každé „dělání“, každá aktivita ze strany „nahlížejícího“. Každý „náhled“, každé „nahlížení“ je nutně a vždycky náš výkon; pokud Heidegger dává důraz na „Sein-lassen“, nejde a nemůže v žádném případě jít o takové „nedělání“, tj. „nezasahování“, ale je to jen další a vyšší nárok právě na naše „dělání“ na naši „aktivitu“: musí to být taková aktivita, která ví o tom, že to „nahlížené“ nenechává a dokonce ani nemůže „nechávat být“, a tak může být schopna až poté, tj. po tom „nahlédnutí“, že přece jen něco na onom nahlíženém změnila, tu změnu rozpoznat a přes to rozpoznání a díky němu se přece jenom dostat k nahlíženému nějak blíž. Pokud si tohle uvědomíme, pak se proti starořeckému chápání „zírání“, jež má to „nahlížené“ přímo (= bezprostředně) před sebou, dostáváme nejen jinam, ale takřka na opačný „pól“: nazírat neznamená polevit v aktivitě, pozastavit ji či vyloučit, ale naopak ji posílit, zintezivnit, pozvednout na vyšší, pronikavější úroveň. A to právě díky reflexi, jež dokáže podrobit zkoumání a kontrole právě tu naši aktivitu.
(Písek, 080207-2.)