This text explores the philosophical nature of physical constants within the context of a universe where everything appears to be in flux. The author challenges the traditional Aristotelian view, which posits that change is only possible upon a fixed, unchanging substrate. Instead, he proposes an ontological shift: change itself is fundamental, while what we perceive as permanent or stable is actually the result of an active organization of variability into repetitive structures of events. Thus, permanence is not a given starting point but an achieved state of controlled dynamism. Despite this primacy of change, scientific descriptions of the world consistently rely on constants. The author raises the question of whether these constants are merely instrumental tools within mathematical frameworks or if they possess a genuine ontological grounding in reality, as theoretical physicists maintain. This reflection invites a deeper inquiry into the relationship between mathematical models and the inherently processual nature of existence, which often defies static categorization.
Konstanty a „pevnost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 2. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Konstanty a „pevnost“
Myslím, že z hlediska filosofie je povaha tzv. „konstant“ (např. ve fyzice, zejména ve fyzikální kosmologii apod.) vážným problémem. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že v tomto světě (v tomto Vesmíru) není nic skutečného, co by se neměnilo. A snad ještě víc: neplatí to, co se po dlouhá staletí považovalo – zejména po Aristotelovi, který to velmi precizně formuloval – za „samozřejmé“, totiž že změna je možná jen na pevném substrátu. Pokud můžeme v tomto světě najít něco trvalejšího (tj. relativně trvalého), vždy znovu zjišťujeme, že je jen něco, co se mění velice pomalu. Ale změna přitom není oproti takové trvalosti něčím druhotným a následným, nýbrž naopak změna je tím základem, a trvalosti musí být usilovně (tj. aktivně) dosahováno určitým ovládnutím proměnlivosti, jejím organizováním do jakýchsi opakujících se struktur dění, takže to „na povrchu“ vypadá jako nějaká trvalost (tedy přesně opačně, než jak si to představoval Aristotelés). – A navzdory tomu všemu při kvantitativním (matematickém) zpracovávání empirických údajů o nejrůznějších typech proměn a dění docházíme k tomu, že musíme pracovat s nějakými „konstantami“. Bylo by to pochopitelné, kdyby se takové konstanty vyskytovaly pouze v rámci matematického aparátu, takže bychom je mohli prostě vykázat z „reality“. Ale ono tomu tak není, aspoň jak nám to předvádějí (a jak na tom trvají) teoretičtí fyzikové.
(Písek, 080215-1.)