This text explores the dynamic relationship between the past and the future within the context of urban development and social change. The author challenges the common notion that progress must inevitably be built upon the ruins of the past. Although constructing the new requires pre-existing material, the demolition of monuments should be reserved only for elements that are truly harmful or dysfunctional. Special attention is given to "emancipated elements," such as ideologies, which have escaped human control and hinder the arrival of a desirable future. The text argues that while certain aspects of the past persist through inertia, a true future does not arrive on its own but requires active human effort and the assumption of personal responsibility. If the past becomes too invasive and forces itself into coming times, it must be critically dismantled to make room for the new. The author emphasizes the need for a conscious distinction between valuable heritage and obstacles that must be removed for the sake of humanity's future direction.
Minulost a budoucnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 3. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Minulost a budoucnost
Při růstu měst se často stávalo a dosud stává, že je třeba zbořit mnoho pěkných památek, které zůstaly za straších dob. V takových případech se nejednou argumentuje tím, že budoucnost se vždycky musí stavět na troskách minulosti, a někdy dokonce víc nebo méně přímo z těch trosek jako z materiálu. V tomto použití podobných slov k popisu a možná dokonce k odůvodnění je však závažná chyba. Když se buduje něco nového, není to možné bez použití nějakého materiálu, který tu už musí předem být nějak k dispozici. Ale tím materiálem nemusí být vždycky trosky něčeho, co bylo vybudováno dříve; vlastně jen výjimečně dochází k tomu, že při takovém budování je nezbytné především něco zbořit. Mělo by být zásadou, že bořit můžeme jen to, co si toho zaslouží, co už buď není k ničemu, nebo co vysloveně překáží nebo je nebezpečné, pokud bychom to nechal stát. Tento poslední moment si zaslouží naší zvláštní pozornosti: někdy totiž je to, co vzniklo nebo bylo vybudováno v minulosti, strašně odolné, setrvačné – dochází k tomu zejména v případech takzvaných „emancipovaných elementů“, které by nikdy nevznikly bez aktivní účasti lidí, ale které se posléze nějak vymaní z lidské kontroly a postaví se přímo proti lidem, proti člověku. Dochází k tomu zejména v oblasti tzv. ideologií, ale nejenom tam. Bylo to už kdysi pojmenováno: je minulost, která nějak ne a nechce odejít. Pak ovšem nezbývá než „bořit“, nabourávat, tvrdě kriticky útočit atd. A pak je tu ještě něco dalšího, svým způsobem opačného. Je budoucnost, která ne a nechce přijít, ačkoliv je nadějně nebo i netrpělivě očekávána. Právě v takových případech se ukazuje jednak to, že budoucnost nepřichází jen svou vlastní mocí a silou – pokud něco opravdu přichází svou vlastí silou, není to vlastně budoucnost, ale v podobě mocných tendencí a trendů přetrvávající a třeba i proti záměrům lidským se prosazující minulost – právě ta minulost, která jakoby „nechce“ odejít. V takových případech je třeba si jasně a zřetelně uvědomit, že budoucnost vyžaduje, abychom jí napomáhali, abychom si za ni brali osobní odpovědnost, abych se stali jejími dělníky – a někdy třeba i bojovníky. A pokud je nějaká minulost, která nechce odejít a prosazuje se velkou silou i do naši přicházející, nadcházející budoucnosti, nezbývá, než udělat všechno pro to, aby se včas ocitla v sutinách, v troskách, a aby tak přestala překážet a přestala se vnucovat.
(Písek, 080315-4.)