This text explores the nature of philosophical arguments and the concept of novelty in thought. It begins by contrasting Anselm’s quest for a single, self-sufficient proof of God's existence with Hegel’s conviction that truth manifests only within a system rather than in isolated arguments. Furthermore, it reflects on Whitehead’s assertion that philosophy should aim for discoveries beyond explicit assumptions. The author analyzes the ambiguity of the term discovery, questioning whether it refers to uncovering pre-existing entities or creating something fundamentally new. The paper argues that any philosophical novelty must prove its validity through practical application and theoretical integration into existing contexts. Consequently, an isolated idea or argument cannot be considered a self-sufficient or absolute proof; its validity is contingent upon its systemic connection to broader frameworks. Ultimately, the text challenges the possibility of a definitive argument that stands independently of a wider intellectual system.
Argumenty a „novost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 5. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Argumenty a „novost“
Anselm (in Proslogion, Proemium) se vědomě pokouší najít argument (jímž by bylo možno prokázat, že „Bůh opravdu resp. „vpravdě“ jest“), který by si dokonale vystačil a který by tedy nepotřeboval už žádných dalších argumentů k tomu, aby jeho platnost byla podepřena. Naproti tomu Hegel (Fenomenol. ducha) je přesvědčen, že pravda se nemůže vyjevit v jednotlivých (izolovaných) argumentech (event. argumentacích), ale pouze v systému. A posléze třeba Whitehead dává důraz na úkol filosofie nezůstávat v mezích (v rámci) „explicitních předpokladů“, ale usilovat o „objevy“ mimo tento rámec. My k tomu můžeme ovšem ještě poznamenat, že je třeba náležitě vyjasnit, co máme rozumět „objevem“: jde o odhalení něčeho, co tu už před odhalením bylo, anebo o vynález něčeho opravdu nového, co tu ještě nebylo? (Ani slovo „vynález“ není ovšem nejšťastnější, protože se v něm nadále ozývá ono „nalézání“ něčeho, co tu už předtím bylo.) Vezmeme-li možnou „novost“ ve filosofii vážně, tj. připustíme-li, že není ne aspoň nemusí být závislá na jakékoli „novosti“ toho, k čemu se intencionálně vztahuje a čím se zabývá, pak zároveň musíme připustit, že jakákoli taková „novost“ se teprve může, má a dokonce i musí osvědčit teprve v rámci příslušných aplikací, a to nejen aplikací při řešení praktických, životních, „reálně“ situačních problémů, ale také aplikací teoretických, tj. usilujícího systémové skloubení toho, co je do určitých „starších“ kontextů zapojováno jako něco nového, vynalezeného. A je-li tomu tak, pak nemůžeme od jednotlivého nápadu, od jednotlivého argumentu očekávat, že si bude moci sám pro sebe stačit, že se bude moci o takový argument sám opřít jako o nepochybný důkaz o něčem „skutečném“, „reálném“, „existujícím“ apod.
(Písek, 080518-3.)