This text provides a critical reflection on Karl Jaspers' philosophical concept of the "Subject-Object Split" (Subjekt-Objekt-Spaltung). Jaspers posits that this division is a fundamental source of intellectual error, arising from a "struggle" where one side—either the objective or the subjective—is unfairly prioritized. The author analyzes Jaspers' warning against being solely focused on objects while neglecting the reality of transcendence. However, the core of the inquiry pushes further, questioning the very premise of a "split." The author challenges the idea that reality starts as a primordial, undivided whole that is only subsequently fragmented by human cognition. Instead, the text asks whether the duality of subject and object might be an inherent feature of reality itself, existing prior to any human perspective. By examining the foundations of this duality, the reflection invites a reconsideration of how we understand the "true" nature of reality and our place within it.
Subjekt a objekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 5. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Subjekt a objekt
Jaspers (podobně jako řada jiných filosofů) mluví o tzv. „Subjekt-Objekt-Spaltung“, tedy o rozštěpení nějaké jakoby původní skutečnosti na subjekt a objekt, a v tomto rozštěpu vidí základ a zdroj mnoha omylů a chyb v myšlení. Podle Jasperse je toto rozštěpení výsledkem „zápasu“. „A je vždycky chybou přesunout při zápase, v projevujícím se rozštěpení na subjekt a objekt, to, oč běží, jen na jednu z těchto stran.“ (Šifry transcendence, Praha 2000, str. 75.) Je chyba, když jsme jen „zaměřeni na předměty“; ale stejně tak je chyba, když popíráme nebo třeba jen zapomínáme na „skutečnost transcendence“. To je po mém soudu jen velmi předběžné zahlédnutí toho základního, „vlastního“ problému. O „rozštěpení“ můžeme mluvit jen za předpokladu, že je tak rozštěpeno něco původně ještě nerozštěpeného, „celého“. Ale je tomu tak opravdu, že „původně“ nejsou ani subjekty, ani objekty a že jenom my ve svém přístupu, ve své myšlení se soustřeďujeme na jednu nebo druhou „z těchto stran“? Jak to je vůbec možné a na čem vlastně zakládáme onu podvojnost těch „stran“? Má „skutečnost“, tj. opravdová, „skutečná“ skutečnost vskutku „dvě strany“? A není to naše „rozštěpování“ vlastně jen důsledkem toho, že tu ty „dvě strany“ už před námi, před naším přístupem jsou?
(Písek, 080519–2.)