This text provides a critical examination of the concept of "faith as a gift," a notion deeply rooted in Christian tradition, particularly Protestantism. The author argues that this phrasing likely originated with St. Paul and his emphasis on grace, subsequently influencing figures like Luther, Calvin, and Barth. This perspective is contrasted with the Synoptic Gospels, where Jesus presents faith not as an external endowment, but as an active human response and an act of reliance that counters fear. The document further explores a philosophical nuance through the lens of the "ek-static" nature of existence. Within this framework, faith is viewed as a fundamental prerequisite for the establishment of the subject. The primary act of faith is the very emergence of the subject into being, its "appearing" in order to respond. In this profound existential sense, faith precedes the formation of the subject, as it is necessary for the subject to exist and live.
Víra jako „dar“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 6. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Víra jako „dar“
V křesťanské tradici (a zejména pak v protestantismu) se stalo zaběhaným rčení, že „víra je dar“. Vynálezcem tohoto nového užití slova „dar“ byl asi až Pavel (úzce to souvisí s jeho důrazem na „milost“ – právě na to navazuje Luther i Kalvín – a v minulém století Barth etc.); v synopticích naopak nic podobného nenajdeme, až v Janovi je jakýsi „metaforický“ náznak, ale jiné povahy. To je doklad toho, že se to zpočátku šířilo dost pomalu a hlavně mezi „křesťany z pohanů“. Proto je nutno být v aplikaci tohoto rčení nanejvýš obezřelým, zejména je korigovat nepochybnými doklady Ježíšových „konotací“ a vůbec jeho chápání víry jako odpovědi, tj. reakci na výzvu k „věření“ jakožto opaku strachu, bázně a děsu: „Neboj se, toliko věř!“ Znamená to: spolehni se ! A takové spolehnutí je nepochybně lidský výkon, nikoli něco, čeho se člověku může dostat jakoby „zvenčí“, tedy nějakým „darem“, obdařením, výkonem někoho jiného. [Pochopitelně ten Pavlův výmysl s „darem“ není tak naprosto nesmyslný – mám přece – jistě jsi to četl – svou vlastní interpretaci, která s něčím podobným počítá – viz koncept „ek-statické“ povahy „ex-sistence“ -, ale pouze někde na počátku či v nejhlubším základě „života z víry“: víry se musí člověk – a vůbec každý „subjekt“ – odvážit za předpokladu toho, že už tu nějak „je“ ten, kdo se odvážit má. Jinak řečeno: nejdříve tu musí ten subjekt „být“, musí „žít“, aby se mohl odvážit „víry“. Zároveň však je „víry“ zapotřebí k tomu, aby „byl“, aby mohl „žít“. Tou naprosto první odpovědí víry je tedy to, že se nějaký subjekt k té odpovědi (tj. za „účelem“ odpovědi neboli s „cílem“ odpovědět) vůbec nějak dostaví, a to tím, že „jest“, takže může „říci“: „Tu jsem !“ V tomto smyslu víra vlastně předchází ustavení subjektu. To však už náleží do jiné kapitoly, totiž o „subjektu“ a jeho povaze.]
(Písek, 080604-3.)
(původně z e-dopisu Luboši Krbcovi)