This reflection examines how philosophical texts are written and, more importantly, how they should be read by different audiences. The author distinguishes between professional communication within "thought laboratories"—intended for peer review and academic discussion—and texts aimed at non-philosophers and students. A central concern is the societal influence of philosophy, which often spreads through mimesis. The author warns that without access to "living" philosophical thought, people are often "infected" by fragmented relics of outdated philosophical positions from a young age. For the non-specialist, reading philosophy is not about academic qualification but about training one's own thinking and preventing mental "calcification." By engaging with philosophical works, readers can open up new intellectual paths relevant to their own life situations, moving beyond ideological constraints. Ultimately, the text argues that philosophy's value lies in its ability to foster independent, flexible thinking that challenges established norms and prevents the stagnation of the human mind.
Jak číst filosofické autory
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 6. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Jak číst filosofické autory
Rozhodující je pochopitelně to, kdo vlastně filosofické autory čte resp. má číst; a to zase záleží na tom, pro koho filosofické texty byly napsány. Dnes jsou všechny tyto možnosti a s nimi spojené otázky smíšeny a změteny, takže se v jakémsi polo-vakuu začíná stále víc prosazovat psaní textů povinných resp. vyžadovaných pro dosažení té či oné kvalifikace (což jsou způsoby vysloveně školní). Filosofie musí být provozována či praktikována především v myšlenkových laboratořích, a o tom každý filosof podává nebo nepodává zprávu podle toho, zda to chce či nechce poskytnout ke kontrole a k diskusi svým kolegům. To se děje především v odborných přednáškách, kratších článcích a studiích, ve filosofii pak výjimečně v drobných sděleních (což je naopak mnohem běžnější třeba v přírodních vědách). Radit filosofům, jak číst texty kolegů, není ovšem cílem této poznámky. Problém, který mi tane na mysli, je jinde: jak mají číst filosofické texty na jedné straně nefilosofové, na druhé straně začínající filosofové, tedy stručně studenti. Filosofické texty se totiž píší (a mají psát) také proto, aby filosofický způsob myšlení aspoň trochu pronikal do širších, zprvu jen interesovaných kruhů. Filosofie může mít, má a dokonce má mít vliv na způsob myšlení ve společnosti. V nejširších kruzích k tomu dochází takřka výhradně pouhou mimezí, napodobováním (začíná to dětským napodobováním dospělých; malé děti jsou nejvíc schopny se přizpůsobit ve své myšlení dokonce i velmi podivným a absurdně vypadajícím myšlenkám, pokud mají jistou vnitřní konsistenci a konciznost; bohužel k nim skuteční filosofové obvykle nemají přístup anebo jen velmi omezený, takže dětí jsou nejprve „infikovány“ jen tradovanými relikty a zlomky starých a prastarých „filosofií“, tj. filosofických „pozic“, nikoli živým filosofickým myšlením). To sice na jedné straně nedovolovalo příliš „novým“ a zdánlivě nebo skutečně „absurdním“ způsobům myšlenkového uchopování určitých jinak běžných skutečností, jakož i překotnému zavádění nových způsobů myšlení do širokých kruhů (to totiž musí nutně skončit v podobách velmi povrchních ideologizací), ale na druhé straně zhusta bránilo vzít vážně jakoukoli novou myšlenku. To je však pro filosofii a filosofování tím, co je voda pro rybu: číst filosofický text nikoli z pozice odborného filosofa, ale z pozice člověka, který se o filosofii zajímá a chce se jí inspirovat, protože mu otvírá cestu k novým myšlenkám, relevantním pro jeho životní situaci, která není (nebo aspoň nemusí být) formována filosoficky (ani vysloveně ideologicky) – to znamená něco jako trénovat si své vlastní myšlení a předcházet jeho „kornatění“.
(Písek, 080616-1.)