The text explores the fundamental philosophical distinction between the terms "reality" and "actuality" (skutečnost), which are frequently conflated in everyday language. The author argues that rigorous philosophical discourse requires a clear semantic separation of these concepts based on their etymological origins and ontological implications. "Reality" is linked to the Latin "res" (thing), suggesting a mere object or a construct reduced to its objectivity. In contrast, the Czech term for actuality, "skutečnost," is inherently tied to "deeds" (skutky) and the process of "actualization" (uskutečňování). The author posits that while a mere "thing" lacks agency, "actuality" is defined by actions that can only be performed by subjects, which are understood as non-objects. This distinction highlights that reality as a collection of objects is a mental construction, whereas actuality represents an active, subjective process of realization, thereby establishing a critical boundary between objective entities and the dynamic nature of existence.
„Realita“ a „skutečnost“ / „Skutečnost“ a „realita“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
„Realita“ a „skutečnost“ / „Skutečnost“ a „realita“
Ve filosofii nelze připustit, aby se směšovaly nebo zaměňovaly termíny „realita“ a „skutečnost“, jak tomu ovšem bývá v běžném životě. Když už takové dva termíny existují, je třeba je významově odlišit, a takové odlišení musí mít své filosofické důvody a musí být neseno jistým záměrem (eventuelně směřováním). Dobré je v takových případech se více nebo méně opírat o významové (etymologické) kořeny příslušného slova. Termín „realita“ souvisí se slovem „res“, tj. „věc“. To nám mnoho nepomůže, pokud nepůjdeme dále k termínu „věc“ a k nezbytnému dalšímu významovému odlišení (může jít třeba jen o „záležitost“, třeba v právním smyslu, někdy dokonce ve smyslu „poslání“ – např. když Patočka dá přímo do titulu slova „spisovatel a jeho věc“ –, ale může to znamenat také poukaz k tomu, že jde o „pouhou věc“, a to v protivě třeba k osobě, apod.). Budeme-li tedy „věc“ („res“) chápat jako pouhý „objekt“ („předmět“, jsoucno redukované na předmětnost), pak začne být zřejmé, že každá pouhá „věc“ je jen něčím myšleným (konstruovaným), a že tedy není „skutečností“. A to proto, že slovo „skutečnost“ je svým významem neodlučitelně spjato se „skutky“ a „uskutečňováním“, a něčeho takového žádná pouhá „věc“ není schopna. Skutky a uskutečňování jsou možné jen jako výkony nějakých subjektů, a subjekt chápeme (na rozdíl od starověku a středověku, ostatně i dlouhé části novověku) jako „non-objekt“.
(Písek, 080717–3.)