This text provides a philosophical analysis of the concept of "virtuality," critiquing common translations such as "possibility" or "potentiality." The author argues that these modern terms have lost their connection to momentum and activity, thereby distorting the original Aristotelian concept of dynamis. Instead, the text suggests understanding virtuality as a "capability" or "inner force," which necessitates recognizing the non-objective nature of inwardness. The discussion focuses on the transition between pure non-objectivity, incoming "challenges," and the subsequent realization of an event within a specific framework of futurity (kairos). The author reflects on the historical shift in understanding the active principle of movement—once attributed to the "soul"—which is now largely ignored in modern science and psychology. The goal is to redefine the relationship between virtuality and reality to avoid the objectification of internal processes and to better capture the dynamic nature of how events come into being.
Virtualita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Virtualita
Nabídka překladu a objasnění slova „virtualita“ ve Wikipedii je následující: možnost, schopnost, potencialita, vnitřní síla. (Jinde je potencialita resp. možnost vyložena jako uskutečnitelnost.) V teoretické fyzice se ovšem mluví o virtuálních částicích (nebo virtuálních kvantech) jako o virtuální skutečnosti (nikoli jako o možné skutečnosti); navíc slovo „možnost“ (už latinské potentia) je vnitřně sporné svým významem, je to pseudo-pojem. (Je to zkreslení aristotelského pojmu DYNAMIS, který je sám dost problematický.) „Uskutečnitelnost“ však míří správným směrem, neboť počítá s aktivitou uskutečňování, tj. se „skutky“ nějakého aktivního subjektu. Tuto přednost má překlad „schopnost“, protože musí jít nutně o „něčí“ schopnost. A velmi dobrý je poukaz na „niternost“ v překladu „vnitřní síla“, ovšem až na tu „sílu“, která svádí k objektivaci (ke zpředmětňování), pokud náležitě nezdůrazníme nepředmětnou povahu „niternosti“. Takové zdůraznění je naprosto nezbytné, protože tradičně je „nitro“ chápáno jako něco, k čemu se můžeme dostat zvenčí tím, že vnějšek nějak narušíme, např. řezem (rozříznutím, přeseknutím, přelomením atd.), čím to, co bylo „uvnitř“, se ocitne na povrchu a stane se tak rovněž „vnějším“. Abychom se těmto problémům když ne vyhnuli, tedy aspoň jim čelili, musíme se pokusit nějak pojmou a vymezit vztah mezi „budostí“ určité události a jejími „možnostmi“, její „virtualitou“. To si vyžádá dost myšlenkové práce, při které se budeme muset soustředit na moment či fázi přechodu mezi vlastní ryzí nepředmětností, jejím adresným „přicházením“ v podobě „výzev“, a posléze přivlastňováním určité termínované budoucnosti (KAIROS) do rámce „budosti“ určité (konkrétní) pravé události. V dnešní době (ostatně už poměrně dávno) nenese slovo „možnost“ vůbec žádnou konotaci, vztahující se k hybnosti ani aktivitě; už to je dokladem toho, že už dávno nevíme, co to pro Aristotela byla DYNAMIS. Na druhé straně je nám rovněž cizí nebo aspoň neprůhledná myšlenka, že by něco aktivního, hybného, hybnost vyvolávajícího a hybností vládnoucího mohlo být v procesu pohybu samém. Kdysi ve starověku a prakticky po celý středověk měla tuto funkci měla tuto funkci „duše“; dnes už s „duší“ nepočítá ani psychologie (místo toho mluví o „duševních jevech“).
(Písek, 080731-1.)