This text examines the nature of reflection as an active performance and an event rather than a static or timeless structure. The author emphasizes that reflection is not an autonomous act of consciousness or thought, as these entities are not agents in themselves. Instead, reflection is always an act of a specific subject who, through this process, establishes and maintains the integrity of their thinking. The document argues that consciousness and thought do not form integrated wholes spontaneously; their unity must be constantly renewed, repaired, or reconstituted through reflexive acts. Reflection targets specific mental operations, allowing the subject to control broader contexts and ensure their mutual compatibility. Finally, the author notes that without the concept of a unifying subject, the integrity of intellectual creations could neither be assumed nor verified, highlighting the irreplaceable role of the thinking self in the process of cognition and self-reflection.
Reflexe a její provedení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Reflexe a její provedení
Reflexe je výkon, dění, má dějový, událostný charakter. Musíme se proto vyvarovat líčení (a myšlení, mínění) reflexe jako nějaké nedějové, nečasové struktury. Reflexe však především není „pravá událost“ v tom smyslu, že by se uskutečňovala sama, že by byla svým vlastním výkonem, nýbrž je výkonem něčeho či spíš někoho jiného, je to akce či akt nějakého subjektu. V tom smyslu jsme si vlastně chybně navykli mluvit o tom, že jde o „akt vědomí“, jako by „vědomí“ samo mohlo být nějakým aktérem; tak tomu ovšem není, neboť „vědomí“ samo je vždy něčím vědomím, tedy vědomím nějakého subjektu (přesněji: vědomím vykonávaným nějakým subjektem), ale samo žádným subjektem není. Není to tedy „vědomí“ (ani „myšlení“), které by „vykonávalo“ reflexi (a ostatně ani žádnou jinou myšlenku jakožto myšlenkový akt, výkon), ale subjektem reflexe je týž subjekt, který podniká jakýkoli jiný akt vědomí či myšlení. Z toho je zřejmé, že ani vědomí, ani myšlení není samo sebou a v sobě žádným integrovaným celkem, nýbrž že také jeho integrita musí být vždy znovu ustavována, upevňována, v některých případech opravována a dokonce rekonstituována, když se její dosavadní způsob ukáže jako nedržitelný a neopravitelný. Každá reflexe se proto musí obracet a zaměřit na konkrétní myšlenkový akt (nebo souvisící soubor myšlenkových aktů), a mezi prostředky svého vlastního provedení musí nějak vyvolat a zpřítomnit řadu jiných myšlenkových aktů. Integrita každé takové reflexe má svůj vlastní zdroj, totiž svého původce (myslící subjekt), takže právě tento myslící subjekt je díky reflexi schopen udržovat pod svou kontrolou i širší myšlenkové kontexty a jejich kompatibilitu resp. možnou integritu. Kdybychom se vzdali konceptu sjednocujícího „subjektu“ (jak to dělají někteří myslitelé), nikdy bychom nemohli žádnou integritu myšlenkových „výtvorů“ ani předpokládat, ani ověřovat.
(Písek, 080908-2.)