This text examines the philosophical definition of the subject as the focal point of internally integrated phenomena that appear in our experience as self-contained and unified wholes. The author observes that we tend to attribute a sense of inner unity and agency to certain events in the world, a practice historically linked to the concept of the soul and animism. The core issue addressed is the deeply rooted habit of human thought to objectify all reality, including the subject itself. The author argues that the subject must be fundamentally understood as a non-object, or non-předmět, and warns against the risk of falling back into objectifying conceptual patterns. To rectify this, a thorough revision and reconstruction of our entire conceptual framework are required. The text suggests the development of a new terminological apparatus that actively resists the objectifying tendencies of language. This approach aims to allow for a more transparent grasp of subjectivity through a different conceptual structure that respects the non-objective nature of the subject, moving beyond the traditional constraints of objective thinking.
Subjektální
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 10. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Subjektální
Mezi nejrůznějšími jevy a jejich proměnami, jaké jsme s to rozpoznávat ve světě kolem sebe, jsou některé, které nám příslušný jev (dějící se jev!) dovolují chápat jako nějak k sobě náležící, spolu spjatý, sjednocený, „vnitřně“ integrovaný. A takové jevy potom chápeme jako „samostatně živé“, ba jako jakési partnery nebo protivníky, kterým přisuzujeme některé podobné vlastnosti a schopnosti, jaké máme sami. Tak nějak asi můžeme rozumět od pradávna rozšířenému zvyku připisovat takovým „jevům“ něco jako „duši“; bývá zvykem mluvit o animismu, jehož zbytky je možno ještě dnes nacházet v primitivních společnostech, ale také u malých dětí. V takových případech, které se naší zkušenosti jeví jako takto „vnitřně integrované“, jsme nakloněni vidět (chápat) ono soustředění jako aktivně založené jakýmsi „ohniskem“ příslušného „celku“, a tomuto „ohnisku“ od jisté doby říkáme „subjekt“. Obecně ovšem panuje nejasnost a nejistota, v jakém vztahu je tento subjekt k celku příslušného „jevu“, který se právě „jeví“ jako vnitřní sjednocený. Abychom si usnadnili způsob, jak mluvíme a zejména myslíme o této problematice, jak ji „promýšlíme“, musíme si najít nová pojmenování, nová slova, která jsou s to nám vždy znovu připomínat vadnost našeho návyku vše zpředmětňovat, tj. zapomínat, že subjekt musíme chápat jako non-objekt, tedy „ne-předmět“, a že nesmíme připustit, že bychom mohli opět spadnout do nového zpředmětňování a mínit tedy „subjekt“, jak „objekt“, byť jakkoli zvláštního typu. A z toho důvodu musíme dbát nejen na správný výběr příslušných slov, ale také na správný způsob jejich použití a tudíž na jejich průhledný a kontrolovatelný výměr, pojmové vymezení. Proto nejde jen o slova a jejich vztahy k jiným slovům v rámci živého (užívaného) jazyka, ale a velmi důkladnou revizi a vlastně přímo „přestavbu“ celé naší pojmovosti. A to nelze provádět jinak než tím způsobem, že proti podobným (obdobným) slovům, která nadáme významem s výrazně zpředmětňujícím charakterem, postavíme vždy příslušná jiná (ale podobná) slova, u nichž bude mít jednoznačnou převahu odpor, rezistence vůči zpředmětňování a nová, odlišná pojmová strukturovanost.
(Písek, 081007-4.)