This reflection explores Simone Weil's assertion that the destruction of the past is perhaps the greatest of all crimes. The author argues that such destruction is criminal primarily because it annihilates the future. The past is not considered sacred in itself but is seen as an indispensable prerequisite for anything truly new to emerge. Nothing better can be achieved in a vacuum; progress requires transforming and repairing the imperfect remnants of what has already occurred. The text characterizes the future as a gift and an obligation—a unique space where we can realize what 'ought to be.' If the future is destroyed, the past becomes meaningless because it can no longer be responded to or rectified. A particularly dangerous way of undermining the future is the pretense of absolute novelty that demands the erasure or mystification of history. Ultimately, the preservation of the past is vital for the continued possibility of human purpose and ethical action.
Budoucnost a minulost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 10. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Budoucnost a minulost
Simone Weilová napsala, že ničení minulosti je snad největším ze všech zločinů. (Znám to zatím jen z anglického překladu: „The destruction of the past is perhaps the greatest of all crimes.“) To je jistě pravda, pokud dáme důraz na to „snad“ a pokud nebudeme trvat na tom, že to je opravdu ten největší zločin. Stačí uvážit, proč vlastně je to tak zlé a zločinné, když je ničena (nebo třeba jen zastírána, „předělávána“ a přemalovávána apod.) minulost: je to tak zlé, protože je tím ničena budoucnost. Minulost sama o sobě není ničím posvátným, ale je naprosto nezbytným předpokladem pro to, co má přijít a co přichází jako něco vskutku nového: nic nového nemůže přijít, pokud to nedokáže nějak reagovat a navázat na to, co tu už bylo a je, co se už stalo a čeho relikty tu jsou k dispozici všemu, co chce jít dál a výš, k něčemu lepšímu. Nic lepšího totiž nemůže být uskutečněno „na zelené louce“, ale jen tak, že je proměňováno, upravováno a opravováno to, co tu právě je ve vší své nedokonalosti a co tu zbylo z toho již pominulého. Skutečně největším zločinem je podvracení a ničení budoucnosti, neboť na to nikdo nemá právo: budoucnost přichází jako dar, jako milost, jako vysvobození, které nikdo nemůže dát ani sobě, natož druhým. Budoucnost je to, co nás zavazuje, čím jsme zavazováni a k čemu jsme zavazováni: jen v budoucnosti můžeme uskutečňovat to, co je potřebné, tj. co „má být“ uskutečněno, k čemu jsme voláni a povoláni. To, co se „má“ stát, co „má být“ přichází spolu s budoucností, a budoucnost přichází právě proto, aby se to mohlo stát, aby to mohlo být uděláno, uskutečněno. Tam, kde je ničena budoucnost, stává se i sama minulost nicotnou a zbytečnou, protože už není k ničemu, na nic už nelze reagovat, nic nelze upravovat a opravovat, nic nelze vylepšovat ani napravovat, neboť k tomu všemu je zapotřebí především přicházející budoucnosti samé, a ovšem také naslouchání těch, kteří dovedou rozpoznat, k čemu jsou vyzýváni a k čemu jsou zavazováni. Zvláštním, zcela specifickým způsobem, jak lze narušovat a ničit budoucnost, je předstírání něčeho naprosto nového, co na žádnou minulost navazovat nepotřebuje a co dokonce údajně vyžaduje, aby veškerá minulost byla vymazána, zlikvidováno nebo aspoň přemalována a mystifikována.
(Písek, 081024-3.)