The text explores the relationship between democracy and philosophy, arguing against the search for philosophical foundations or justifications for democratic systems. The author contends that while democracy is a legitimate subject for philosophical reflection and analysis, philosophy cannot 'ground' political structures any more than it can ground physical laws like gravity. Philosophy's role is not to provide a recipe for an ideal democracy but to critically examine its theoretical and practical aspects. Furthermore, the author examines the historical and cultural links between the two disciplines. While philosophy flourishes in a democratic environment free from political constraints, history—specifically the trial of Socrates—reminds us that democracies can also act unjustly toward philosophers. Ultimately, the text highlights the distinction between philosophical inquiry into democracy and the mistaken attempt to establish democracy upon a purely philosophical basis.
Demokracie a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 2. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Demokracie a filosofie
Na špatně položené otázky nemůže být nalezena odpověď, která dává smysl. V našem případě se nemůžeme tázat na filosofické základy (nebo předpoklady) demokracie. To však nesmí být zjednodušováno způsobem, jaký předvedl Martin [Šimsa – pozn. red.]. Když říkám, že demokracie nepředstavuje specificky filosofické téma, neznamená to, že se tématem filosofické reflexe nemůže stát. A to už jenom proto, že tématem filosofických reflexí se může stát cokoli, a tudíž také demokracie. Filosofie však některé věci, které tematizuje a jimiž se může právem zabývat, nemůže „zakládat ani „zdůvodňovat“, protože to prostě nedává smysl. Tak kupř. nemůže být na nějakých filosofických základech postavena gravitace nebo evoluce, stavba domu ani mostu, horolezectví ani fotbal, život městský nebo venkovský, ekonomická reforma ani nový jízdní řád, a to i když to vše může být legitimně podrobeno filosofické reflexi. A to zajisté platí taky pro všechny formy společenského i politického života a zřízení. Filosofie nejen může, ale má a dokonce musí analyzovat všechny stránky té či jiné teorie demokracie, ale také té či jiné skutečné, prakticky fungující demokracie, ale nikdy nemůže podávat nějaký recept, jak ustavit a provozovat ideální demokracii. – Něco jiného je, chceme-li posoudit vztah mezi demokracií as filosofií jako určitých kulturních a „politických“ (obce se týkajících) fenoménů. Filosofii se jistě mnohem lépe daří v demokratickém prostředí, protože v takovém prostředí není přímo mocensky dirigována ani reglementována; to pro ni může být důvodem, proč má větší sympatie pro demokracie než pro autoritativní politické režimy. Ale z historie nemůže být nikdy zapomenut příklad Sókratův a to, jak soud nad ním se stal soudem nad demokracií (aspoň jak to viděl a jak nám to vylíčil Platón). Také demokracie se může vážně provinit vůči filosofovi a filosofii.
(Písek, 070211-3.)