This text explores the historical nature of the phenomenon and the interpretative demands of the phenomenological method. The author posits that focusing on a phenomenon requires intellectual initiative, necessitating the interpretation of that which appears. This process involves a trial-and-error approach using hermeneutic tools that, while grounded in past experience, must adapt to new and previously unmanageable realities. While appearances are accessible to all living beings, it is through reflexive theorization that a phenomenon acquires historical characteristics, moving beyond the status of a mere component of the natural world or life-world. The analysis further examines Jan Patočka's concept of the world of our life, arguing that the inclusion of the word our inevitably introduces historicity into the framework, as human existence is inherently historical. Ultimately, phenomenology is presented as a movement from natural immediacy to a historical understanding, where interpretation serves as a vital tool for navigating and constituting the meaning of our existence.
Fenomén – jeho dějinnost (tj. ne-přirozenost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Fenomén – jeho dějinnost (tj. ne-přirozenost)
Soustředěnost na „fenomén“, která je bezpodmínečným předpokladem fenomenologické metody, předpokládá myšlenkovou iniciativu, jejíž nezbytnou součástí je interpretování toho, co „se jeví“ či „ukazuje“. A taková interpretace je nemožná bez postupu metodou „zkouška a omyl“ (trial and error), tj. bez hermeneutických prostředků, které na jedné straně musí být sice zakotveny v dosavadních zkušenostech, ale které na druhé straně musí být s to nějak zvládnout i to, co s dosavadními prostředky zvládnutelné není a co vyžaduje právě ono „zkoušení“, tentativní ohledávání a také nové „vynálezy“ (eventuelně pak to, co takto zvládnout nelze, prohlásit za „nicotné“). Skutečnosti se nepochybně „jeví“ (v širokém smyslu) i primitivnímu (před-archaickému) člověku, a dokonce i zvířatům, vůbec živým bytostem atd.; ale jakmile je toto „vyjevování“ v reflexi tématizováno, dostává každý fenomén historické rysy, tj. přestává být čímsi „přirozeným“, tj. přestává být pouhou součástí či složkou „přirozeného světa“ resp. „životního světa“ (Naturwelt, Lebenswelt). Patočka zavedl termín „svět našeho života“, a to zcela oprávněně, ale v tom slově „našeho“ tam volky nevolky propašoval tu dějinnost, protože „my“ už žijeme v dějinách, ať si to uvědomujeme nebo ne.
(Písek, 070311-1.)