This text explores the philosophical problem of arché (origin or first principle), asserting that it remains a vital challenge for any major philosophy rather than being an outdated concept. The author examines the problem specifically through the lens of time, questioning the flawed assumption that time is a container independent of events. Instead of seeking a causal antecedent in absolute nothingness or a static reality, the author proposes viewing "nothingness" as inherently unstable and prone to change. This transition from "nothing" to "something" marks the shift from virtuality to actuality. Following a singularity such as the Big Bang, the singular event fragmentizes, eventually giving rise to localized spatial and temporal unities of increasing complexity—ranging from atoms and molecules to self-reproducing systems. The abstract concludes that the problem of arché must be understood as a dynamic process of emerging complexity, where time and being are inseparable from the events that constitute them.
ARCHÉ – jedna?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
ARCHÉ – jedna?
Problém tzv. ARCHÉ či také ARCHAI (když jich bylo předpokládáno více) není jen něčím archaickým, zastaralým, dávno překonaným, nýbrž každá nová (velká) filosofie si ho musí uvědomovat znovu a pokusit se s ním nějak vyrovnat, když už ne „řešit“. Zcela zvláštní naléhavosti tento problém nabývá, když jej budeme chtít uchopit a pochopit v perspektivě časové. Musíme se rozhodnout pro jednu z možností: měl čas nějaký počátek? – anebo „byl“ odevždy ? Takto formulována skrývá v sobě tato otázka jistý vadný předpoklad, totiž že čas je „něco“, co může „být“, eventuelně „probíhat“, „uplývat“, i když se nic („reálného“) neděje. To je ovšem zřejmě chybný předpoklad; a pokud ano, musíme otázku rozšířit: „bylo“ (tj. „dělo se“) vždycky něco, anebo někdy docela na počátku nebylo nic a pak teprve se něco začalo dít? Zdá se mi, že jediným filosoficky schůdným řešením je vzdát se pokusu najít „kauzální“ antecedens (ať už v nicotě nebo v nějaké „ne-reálné“, ale sjednocené skutečnosti) a pochopit samu „nicotu“ jako nepevnou, nestabilní, náchylnou ke změně. A pak vidět prosazení či „uskutečnění“ této tendence v nejrůznějších podobách (už také potenciálně „předmětných“, ale zatím virtuálních) přechodu od „ničeho“ v “něco“ (resp. z „ničeho“ v „něco). Teprve za určitých okolností (řekněme po singularitě „Velkého Třesku“) může dojít k rozpadu také „singulární události“, a později opět k jednotlivým pokusům se z tohoto rozpadlého „jednoho“ začít pozvedat k jakýmsi místním a časovým „jednotám“ složitějšího, komplexnějšího charakteru (jako jsou nejprve atomy resp. ionty, pak molekuly, velké molekuly, komplexy molekul, schopné autoreprodukce atd.).
(Písek, 070320-1.)