This text explores the ontological nature of events and their mutual relationships, starting from the premise that simple events must exist as a foundation for the formation of complex ones. Drawing on Leibniz’s Monadology, the author examines the conditions necessary for the emergence of complex events. A central theme is the critical reflection on the concept of randomness; the text questions whether events can occur purely by chance in an absolute sense, or if randomness is fundamentally a relative concept defined by specific contexts and perspectives. The analysis further focuses on how events interact with one another based on their spatio-temporal proximity. The quality and intensity of these interactions diminish as distance increases and are further constrained by the inherent sensitivity thresholds of the events involved. Ultimately, the document argues that complex events are not mere accidental clusters of simple occurrences but are results of structured interactions within a dynamic framework, where the capacity to react is a fundamental property of the events themselves.
Události – jejich vztahy
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 4. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Události – jejich vztahy
Některé události jsou „jednoduché“; jinak by nebylo událostí složitých (takto argumentoval Leibniz na počátku své Monadologie). Musíme se tedy tázat, jaké vztahy panují mezi událostmi, zejména pak jaké musí panovat, aby mohly vzniknout takové složité události. Je totiž zřejmé, že žádná složitá událost nemůže vzniknout jen tak, že se řada jednoduchých událostí jen tak vedle sebe (tj. v prostorové i časové blízkosti) prostě vyskytne (jen tak nahodile), aby teprve poté, tj. dodatečně, na sebe začaly reagovat. Ovšem i případ takového „nahodilého“ výskytu je třeba dobře uvážit, a to především proto, že předem nevíme, do jaké míry máme právo jakousi „nahodilost“ vůbec předpokládat, a zejména jaký smysl tomuto slovu máme v různých situacích dávat (např. je otázkou, zda můžeme předpokládat nějakou „nahodilost“ v plném smyslu a co by to znamenalo, anebo zda musíme vždycky upřesňovat, o jakou „nahodilost“ jde a v jakém smyslu a rozsahu, ve vztahu k čemu a v jakém ohledu, tedy zda nahodilost není zásadně jen relativní). V každém případě musíme počítat s tím, že události jsou schopny na sebe navzájem reagovat, a to v závislosti na vzájemné vzdálenosti v čase a v prostoru (to znamená, že úroveň a kvalita jejich schopnosti se s rostoucí vzdáleností snižuje, a ovšem navíc je omezena příslušným jejich prahem vnímavosti).
(Písek, 070402-1.)