This text presents a critical reflection on Václav Němec's perspective, which restrictively defines the phenomenon of guilt as occurring only within human relationships. The author argues that such a narrow interpretation is unsustainable today, as the sense of guilt increasingly extends toward animals, plants, and the biosphere. A significant focus is placed on guilt toward oneself, where harming others is seen as simultaneously damaging one's own potential and the ability to fulfill one's mission. The discussion expands to include collective guilt and the biblical concept of intergenerational responsibility. Furthermore, the author invokes Anaximander's metaphysical idea that existence itself constitutes guilt against everything that remains uncreated. Ultimately, the text warns against the prejudiced exclusion of these broader ethical and ontological dimensions. It suggests that guilt is a multifaceted phenomenon involving deep responsibilities toward the self, the environment, and existence itself, which cannot be reduced to simple interpersonal harm without losing its essential philosophical meaning.
Vina a újma (škoda)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 4. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Vina a újma (škoda)
Václav Němec nepřípustně zužuje (redukuje) fenomén „viny“ na provinění vůči druhému člověku (druhým lidem), a říká dokonce že „mimo tento kontext vůbec nemá smyslu mluvit o vině“. To je právě dnes obzvlášť neudržitelné, protože se stále víc prosazuje myšlenka, že se člověk nesmí proviňovat ani vůči zvířatům a rostlinám, ba i hmyzu atd., vůbec vůči životnímu prostředí a biosféře. Je tím však vyloučena velmi závažná oblast provinilosti člověka vůči sobě samému (v povědomí hlouběji vnímavých lidí je odedávna přítomná myšlenka, že každým proviněním vůči druhým lidem se zároveň proviňuje člověk sám na sobě, že poškozuje a někdy přímo ničí možnost se stávat sám sebou, naplňovat své poslání, tj. že tak, jako může poškozovat a krást budoucnost druhým lidem, může poškozovat a ničit i budoucnost svou. A to už nechávám zcela stranou, že žádné vymezení nesmí vést k mylnému závěru, že takové provinění se může týkat jen jednotlivých, konkrétních lidí, jedinců; existuje také provinilost vůči společenství nejrůznějších rozsahů (a opět nejen lidských – ve smyslu známé Kiplingovy formule „jsme jedné krve, ty i já“). Kupodivu jako by z cela zůstávala stranou biblická myšlenka, že viny otců mohou být vyhledávány ještě na synech, a to dokonce do dalších generací. Ostatně za zmínku stojí také myšlenka Anaximandrova (jejíž obdoby najdeme i v jiných kulturách), že již tím, že jsoucí vzniklo a nyní „jest“, se každé jsoucí proviňuje vůči všemu tomu, co nevzniklo a možná nevznikne, a proto musí splatit tuto vinu svým zánikem. Dnes by tato stará myšlenka mohla být aplikována nejen na všechna jsoucna vůbec, ale dokonce na celý náš Vesmír. Zajisté to jsou extrémní polohy, ale je třeba na ně pamatovat a vyjadřovat se tak, že je předem (tj. předsudečně a bez udaných zdůvodnění) vyloučíme, vytěsníme, zapřeme.
(Písek, 070407-2.)