The text explores the nature of the coming future and the ways in which the past projects itself into it. The author distinguishes between two types of ignorance: not knowing what has not yet occurred, and not knowing what is already happening but remains unrecognized. Similarly, a dual meaning of coming is analyzed. The first type involves the intervention of the past, which enters the future as inertial relics, sediments, or so-called emancipated elements that persist through the activities of subjects. The second type is the emergence of the genuinely new, which cannot be derived from or caused by the existing state of affairs. While the future is filled with remnants of the past, it cannot be reduced to them. Predictions of the future are often based on identifying trends originating from the past, but their persistence depends on subjects actively engaging with them to facilitate their own becoming. The work thus emphasizes the dynamic relationship between past determination and the openness of the future.
Budoucnost přicházející
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 8. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Budoucnost přicházející
Lidé říkají: „Nevíme, co ještě přijde.“ Ale ve skutečnosti tím míní něco, co „přijde“ z minulosti, jenomže oni o tom, že to už je tady a že to přichází, ještě nevědí. „Nevědomost“ (přesně: „nevědění“) je totiž dvojího druhu: něco jiného je, nevíme-li něco, k čemu ještě nedošlo, a tak to ještě nebylo aktuálně přítomné (a tudíž nemohlo být ani něčím minulým), a něco docela jiného je, nevíme-li o tom, k čemu už došlo nebo k čemu právě dochází (a jakmile to nastane, už to bude zase náležet k tomu, k čemu už došlo). Proto když mluvíme o tom, že něco „přichází“, může to mít také dvojí různý smysl: buď a) k tomu dochází proto, že se to vtlačuje, vnucuje, zkrátka intervenuje z minulosti, takže to už tady nějak „je“ (jako pozůstatek něčeho, co se už stalo, jako sediment nebo v některých zvláštních, ale pro dějiny význačných případech jako tzv. „emancipovaný element“, který nepřetrvává pouze svou vlastní vahou, nýbrž tím, že přitahuje aktivity mnoha subjektů, z nichž nutně „žije“); anebo b) k tomu dochází navzdory tomu, že nic v dosavadním „stavu věcí“ k tomu netíhne, nevede, není a nemůže toho být příčinou, nic z toho, co už „je“, to nemůže vyprodukovat ani vyvolat či způsobit. Každá nastávající budoucnost je plná toho, co přetrvává z minulosti, ale žádná nemůže být na minulost redukována ani z minulosti odvozena. Takzvané odhady toho, co přijde, jsou založeny na více nebo méně náležitém rozpoznání nosnosti a důsažnosti toho, co už je nějak „přítomno“, protože se to vtlačuje do nastávající budoucnosti jako setrvačný relikt minulého, jako nějaký „trend“ nebo „tendence“. Ale tu si musíme zároveň uvědomit, že nic z toho, co se už stalo, není samo „pánem“ toho, co z něho jako takový relikt zůstane, ale že to vždycky záleží na nesmírně mnoha aktivitách nejrůznějších „subjektů“ (v nejširším smyslu), které tomu umožňují přetrvávat tím, že na to navazují např. tím, že něco z toho použijí k „výkonu“ svého vlastního „bytí“ (tj. k výstavbě svého „stávání se“, svého uskutečňování).
(Písek, 070824-1.)