This text explores the phenomenon of time, its irreversible passage, and the human endeavor to find permanence. The author distinguishes between those who possess something and perceive change as a threat of loss—leading to nostalgia and a desire to return to the past—and those who have nothing to lose. For the latter, change represents hope. The essay delves deeper into the nature of this hope. While weak hope is prone to forgetfulness and the temptation to return to a previous state (symbolized by the 'fleshpots of Egypt'), strong hope requires the courage to face the unknown. A key question remains: what can true hope rely on? If it stems only from existing trends and what is currently present, it is not considered 'true' hope. However, if it is not based on anything tangible, it risks becoming a mere illusion. The reflection thus opens up an ontological and existential dimension of the human relationship to the future and to what is yet to come.
Čas a „návraty“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 8. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Čas a „návraty“
Obecnou zkušeností je nevratné uplývání času. Ale zároveň platí, že neméně obecnou zkušeností je také jistá odolnost vůči tomuto uplývání (a od-plývaní) času, jakási rezistence, ústící ve větší nebo menší trvalost. Z lidského hlediska (zejména dávného) se některé skutečnost jeví jako naprosto trvalé (Aristotelés např. poukazuje na hvězdnou oblohu, které se sice „otáčí“, ale zůstává beze změna, pokud jde o rozložení hvězd a souhvězdí – s výjimkou planet). A právě ta trvalost se stále víc jeví jako žádoucí cíl: uplývání času zažívají lidé podobně jako zažívání hloubek a výšek s jistou závratí. Ale pro koho je tato pohyblivost a proměnlivost všeho zvláště charakteristická? Pro toho, kdo tou změnou ztrácí, eventuelně kdo by mohl ztrácet: tedy každý, kdo něco „má“, co by mohl ztratit, každý „majetník“, possidens. Heslo „beati possidentes“ platí jen za předpokladu, že nehrozí ztráta. A když už ke ztrátě dochází, případně došlo, je pochopitelné, že zraky toho, kdo ztratil a „už nemá“, se obracejí zpět, do minulosti, kdy „ještě měl“, kdy byl beatus. Naproti tomu ten, kdo nic nemá resp. nemá nic cenného, čeho ztráta by ho ohrožovala, kde tedy vlastně nemá, co by ztratil, toho změna neohrožuje a neděsí. Ba právě naopak: kdo nemá, co by ztrácel a oč by přicházel, může změnu očekávat spíše s nadějí. Ten pak nemá, proč by se vracel. Ovšem záleží na tom, zda ta jeho naděje je jen tak nahodilá a povrchní (např. že jen může přijít o svá pouta, o svou zátěž minulostí a přítomností), anebo je-li hlubší a míří k čemusi zásadnějšímu. Ten, kdo má silnou a hlubokou naději, je připraven projít i těžkými zkouškami, a to i když ty na něho dočasně mohou dotírat ještě hůř než všechno to, co nechal a nadále nechává za sebou, za svými zády. Není-li však jeho naděje dost silná a pevná, dochází k tomu, že na pravou povahu toho minulého (např. svého otročení) zapomíná a má chuť se vracet k oněm příslovečným „hrncům egyptským“. Nicméně: co to je vlastně ta silná, pevná naděje? Oč se může opírat? Pokud se opírá o něco již jsoucího, již existujícího, není to naděje „pravá“. Ale na druhé straně naděje, třeba velmi silná, která se neopírá a nemůže opírat o nic „jsoucího“, o žádné trendy a tendence, o žádné odhady na základě jejich poznání – nekončí taková naděje je v iluzích a neopájí se jen žádoucími, ale nereálnými iluzemi?
(Písek, 070829-1.)