This text explores the concept of unity in philosophizing within the context of the modern disintegration of knowledge. The author critiques the transformation of episteme into a fragmented collection of technical skills serving utilitarian ends. Unlike specialized sciences that pursue finite goals, philosophy must remain oriented toward an infinite and non-objectual goal. The author argues that episodic philosophizing loses its philosophical character when arguments are reduced to tools for specific agendas. True philosophical unity is not achieved through logical consistency or mathematical principles, but through an existential relationship with Truth. Conceptualized as non-being (me on), Truth is not a finished object but a non-given principle requiring perpetual openness and listening. The philosopher’s task is to construct intellectual and personal integrity by following the guidance of this Truth. This internal unity transcends mere systematicity, positioning philosophy as a continuous effort to orient oneself toward a transcendent horizon beyond the instrumental limits of modern science.
Filosofování – jeho „sjednocenost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 9. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Filosofování – jeho „sjednocenost“
Rozpad vědění resp. principiální pluralita cílů poznávání a vědění, jak se stále víc prosazuje v nové a zejména nejnovější době, nese spolu vážně nebezpečí, že veškeré vědění, kdysi dávno Řeky chápané jako EPISTÉMÉ, se stane mozaikou nebo ještě spíš hromadou jednotlivých poznatků, které jsou spolu spojovány a kombinovány podle momentální potřeby „technické praxe“. Rozpadá se vědění vůbec, rozpadají se jednotlivé vědecké obory na podobory, na jednotlivé praktické „vědecké dovednosti“, každý experiment je v rámci vědeckého postupu jen epizodou, ceněnou podle výsledku. To je ovšem zcela nepřípustné ve filosofii: epizodické filosofování přestává mít eo ipso filosofický charakter, protože každý argument poklesá na pouhé argumentum ad hominem, přesněji ad viam hominis, tj. platí jen pro určité aktivity a určité záměry a cíle. A kdyby se filosofie stala vědou, tj. jednou z věd, byla by tak vztažena buď k mnoha (a nejrůznějším) cílům, anebo třeba i jedinému cíli – ale tím cílem by opět bylo něco konečného. Filosofie však musí mít cíl „nekonečný“, řečeno s Brochem, nebo přesněji a výstižněji: cíl „nepředmětný“, kterého nechce a nemůže chtít dosáhnout, ale na němž se ustavičně orientuje a právě vůči kterému si jedině může uchovávat resp. vždy znovu sjednávat a vždy znovu obnovovat svou vnitřní sjednocenost (pochopitelně pronikavě odlišnou od systematičnosti a vnitřní logické nerozpornosti). Každý filosof je povinen hledat a vždy znovu budovat svou myšlenkovou integritu (spjatou velmi těsnými svazky s integritou celoživotní) na základě a ještě spíše v rámci svého vztahu k Pravdě, který je především otevřeností, ale také nasloucháním a posloucháním, poslechnutím jejích pokynů a jejího vedení. Bylo kdysi hrubou chybou, že se sjednocenost filosofování hledala – podobně jako v geometrii a vůbec matematice – v prvních (eventuelně „posledních“ principech, ultima principia). Pravda je takovým principem, ale je to ne-jsoucno, tj. princip čili počátek „ne-daný“, ne-udělaný, ne-hotový, ne-jsoucí – tedy MÉ ON.
(Písek, 070907-6.)