The text examines the ontological concept of being as an "event" within the context of the history of philosophy. The author begins with the ancient Greek understanding of being as that which is "actually present," analyzing time in Sophocles' work as a force that births beings from concealment and subsequently hides them again. A central problem is the nature of actual presence: whether it is point-like, as Zeno's paradoxes suggest, or whether it possesses duration. If presence lasts, it must be understood as a process or "happening" that encompasses elements of both the past and the future. The author develops a reflection on the structure of a "true event," emphasizing the need to distinguish between components that inherently belong to the event and those that are merely external circumstances. This approach allows for a clearer definition of the boundaries and unity of an event as a dynamic whole that transcends mere instantaneous presence and integrates components that, in a conventional sense, no longer or do not yet exist.
Jsoucí jako „událost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 10. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Jsoucí jako „událost“
Od dob starořeckých myslitelů se za „vskutku jsoucí“ považovalo jen to, co je „aktuálně přítomné“. A nešlo jen o filosofy; u Sofokla najdeme (v jeho Aiantovi) místo, kde budoucí se považuje za „ještě nejsoucí“ (a tedy vlastně skryté), které musí být uvedeno do skutečnosti (uskutečněno) aktivitou nezměřitelného času: je to čas, který ono „ještě nejsoucí“ musí „zrodit“ (porodit, FYEI) do aktuální jsoucnosti. A je to pak znovu tentýž čas, který toto do aktuální jsoucnosti a tím i zjevnosti uvedené (ale „co“?) opět skrývá (KRYPTEI), tj. stahuje znovu do nejsoucnosti, kde nemůže být uchopeno. Nevyřešena ovšem zůstala otázka aktuální přítomnosti samé: je bodová – anebo má nějaké trvání? Na předpokladu bodovosti stavěl Parmenidův žák Zénón své paradoxy. Ale jestliže připustíme, že přítomnost nějakou dobu „trvá“, musíme zároveň připustit, že „se děje“. A pak už vlastně není tak důležité, jak moc je taková aktuální přítomnost „rozlehlá“, „rozsáhlá“. V takovém případě totiž musíme vždycky připustit jakousi „současnost“ těch „složek“ aktuální přítomnosti, které „právě“ aktuální nejsou (buď už ne, nebo ještě ne). Tak se ukazuje, že toho závažného problému, totiž „jakési“ budoucnosti a „jakési“ minulosti, které jsou „při tom“, když je nějaká přítomnost právě aktuální, se nezbavíme. A navíc se nám ukazuje jiný problém, možná ještě závažnější, totiž problém rozdílu mezi tím, co „ještě není“, ale je „při tom“, když je něco z (pravé) události právě aktuální, a tím, co „ještě není“, ale co není ani žádným způsobem (??) „při tom“, když je něco právě aktuální. A symetricky tu je druhý problém, jak se od sebe liší něco, co „už není“, a je přesto „při tom“, když je něco z pravé události právě aktuální, a něco, co sice rovněž „už není“, ale co není ani „při tom“, když je něco z pravé události právě aktuální. Tento rozdíl (resp. tyt dva rozdíly) jsou důležité v tom ohledu, že nám dovolují rozhodnout, co k určité pravé události náleží jako její součást či složka, a naopak, co k ní nenáleží jako součást ani složka. (Přičemž není ovšem nijak předem vyloučeno, že nějakým jiným způsobem to pro „jsoucnost(i)“ resp. pro bytí téže události může mít nějaký jiný význam (třeba jako užší nebo širší pole „okolností“, případně možná až i typ vesmíru).
(Písek, 071023-3.)