This text explores the semantic and phenomenological distinction between the terms "mluva" (speech) and "řeč" (language/discourse) within the context of Czech etymology and its comparison with German. "Mluva" is understood as an external manifestation, the physical act of speaking, and a set of sensory signs corresponding to the German "Sprechen." In contrast, "řeč" is closely linked to the act of "saying" (říkání) and carries the actual meaning or message. The author illustrates this difference through the example of a silent television, where one can observe the act of speaking without understanding what is being said. The text further develops these themes in the context of translation and pedagogy, emphasizing the importance of understanding the essence of a message over mere formal repetition. Finally, it highlights the role of linguistic artistry and poetry as intermediaries between external expression and the essential content that seeks to address and appeal to the listener. Creative engagement with language thus bridges the gap between form and internal meaning.
Mluva (Sprache) / Řeč (a mluva, Sprache)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 11. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Mluva (Sprache) / Řeč (a mluva, Sprache)
Budeme rozlišovat mezi „mluvou“ a „řečí“, a to v následujícím smyslu, který se ovšem opírá o českou etymologii a příslušné české konotace obou slov. V němčině souvisí substantivum „Sprache“ se slovesem „Sprechen“; tomu odpovídá v češtině substantivum „mluva“ a sloveso „mluviti“. Naproti tomu české substantivum „řeč“ je blízké nejen slovesu „řečniti“ (které bychom co do významu spíše přiřadili k „mluvení“), ale zejména „říkati“. To už odpovídá mnohem méně německému „Rede“ a „reden“; „Rede“ bychom přeložili do češtiny snad nejlépe jako „promluva“. V češtině je rozdíl mezi „mluviti“ a „říkati“ dost zřejmý třeba v případě, že v televizi stáhneme zvuk (nebo když zvuk vypadne v důsledku poruchy): vidíme, že někdo mluví, ale neslyšíme, co říká. Že někdo mluví, poznáme podle vnějších příznaků: vidíme, jak pohybuje rty a vůbec ústy, eventuelně slyšíme zvuky (třeba v cizím jazyce). Mluvení je rozpoznatelné jako soubor určitých zvnějšnění něčeho, co je původně zvnějšku „smyslově“ nepřístupné, co je však primárně důležité a co by bylo možno „zvnějšnit“ (vyjádřit, vyslovit) i jinak. To je ostatně předpokladem prastaré tradice překládání „řečeného“ v jednom jazyce do jazyka jiného. Významná je také zkušenost vyučujícího a pak zkoušejícího pedagoga, který se nemůže spokojit s prostým opakováním toho, jak něco sám vykládal, ale musí položit svou otázku tak, aby žáka přiměl k vlastní odpovědi, tj. k vyjádření odlišnému od toho, které si mohl pouze zapamatovat, aniž by náležitě porozuměl právě tomu, co do formulace (vyjádření, vyslovení) vstoupit nemůže. Vztah mezi mluvou (resp. jazykovým vyjádřením) a tím podstatným „bytostným“, co má skrze promluvení (jazykové vyjádření) samo „promluvit“, něco „říci“, někoho „oslovit“, na někoho apelovat atd., je prostředkován „jazykovým umem“ (uměním), poezií a poetičností, které – právě jako „tvůrčí“ – pracuje i s dalšími „prostředky“, např. s krásou, skvělostí, jadrností atd.
(Písek, 071101-2.)