This text examines the complex relationships between subjectivity, the subject, and the concept of the self (ego). The author introduces a new term, subjectity (subjektnost), to denote characteristics and performances specific to a subject, thereby distinguishing it from the broader category of events or individuals. Subjectivity is interpreted as the exclusive domain of consciousness, which is not limited solely to humans but also encompasses higher animals. A central theme is the constitution of the self, which is not an objectively given entity but rather an intentional non-object. Although the process of self-consciousness can lead to various errors and fictions, the author strongly rejects the reduction of the self to a mere illusion. The self is grounded in the subject and enables it to relate to itself through experience, self-awareness, and self-conception. This reflexive capacity is fundamental for the active self-constitution of the subject, which, through its consciousness, transcends mere objective givenness and realizes its unique internal integrity. The text thus offers profound philosophical insights into the ontological and phenomenological nature of consciousness and the subject's process of self-grasping within its own subjectivity.
Subjektivita a „já“ (jako „subjekt“) / Subjektnost a „já“ / Subjekt a jeho subjektivita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 11. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Subjektivita a „já“ (jako „subjekt“) / Subjektnost a „já“ / Subjekt a jeho subjektivita
Ne každá (pravá) událost je subjektem (resp. má svůj subjekt), i když je jednotou (individuem). A ne každý subjekt je schopen si vybudovat svou subjektivitu. A ne každá subjektivita je s to dospět k “subjektivnímu“ ustavení a uchopení svého „já“. Aby to vše mohlo být potřebným způsobem vyjasněno, je nejprve zapotřebí zavést nový termín, totiž „subjektnost“ (případně „subjektita“, to pro usnadnění překladu třeba do němčiny – „Subjektität“, a snad do angličtiny, kde to bude asi těžko přijímaný neologismus – „subjetity“, vedle „subjektivity“; nevím, zda by to šlo zavést také do latiny – subjectitas). Každá vlastnost, která je zcela charakteristická (specificky charakteristická) pro subjekt, může být považována za „subjektní“; a nejen vlastnost, ale také každý výkon subjektu má eo ipso „subjektní“ charakter. Naproti tomu „subjektivita“ je výhradní záležitostí vědomí (a přitom nemusíme mít na mysli pouze vědomí lidské, neboť i vyšší zvířata si jsou něčeho vědoma, i když je nesnadné povaze jejich „vědomí“ vskutku porozumět). Podmínkou „vědomí sebe“ jakožto „já“ je schopnost obrátit pozornost vědomí k onomu „já“; ale protože žádné „já“ objektivně ,neexistuje‘, dochází – zcela pochopitelně – k mnoha chybám, omylům, fikcím atd., protože nikdo ,původně‘ sám sebe jakožto „já“ nezná (a znát ani nemůže, protože – jak řečeno – „já“ není ničím „objektivním“, věcným věcně „daným“. Vědomí „já“ však nemůže být dezinterpretováno jako pouhá fikce (což se leckdy dosud děje), protože jakožto „akt“ je intencionálně zamřeno na svůj „intencionální ne-předmět“, totiž právě na ono již nějak uchopené „já“, které má své opodstatnění v tzv. subjektu, který je nejen míněn (jakožto intencionální ,non-objekt‘, ,ne-předmět‘), ale může být také zažíván, prožíván, a mnohem víc: může se – právě také prostřednictvím tohoto sebe.prožívání, ale také prostřednictvím sebe-vědomí a sebe-mínění, sebe-pochopení a sebe-pojetí atd. vztahovat sám k sobě.
(Písek, 071104-1.)