This study examines Nicolai Hartmann's concept of "principles," emphasizing that they are never simply "given" to the subject but must be discovered and perceived within the structure of the given as its necessary precondition. Unlike facts derived from experience, principles function as independent foundations upon which all other elements depend. Hartmann applies this ontological framework across various domains, including nature, general knowledge, and most significantly, ethics. Ethical principles, despite their apriori nature, can only be accessed indirectly through the "posterius"—that is, through the analysis of concrete phenomena such as volition, decision-making, and human action. The author draws a parallel between Hartmann’s method of retrospective insight and the philosophical tradition exemplified by the Apostle Paul, suggesting that the invisible can be discerned through the visible creation. However, Hartmann avoids the question of the ultimate origin of these values, leading to internal contradictions or "aporias." The text concludes that these very contradictions do not mark the end of inquiry but represent the true starting point and task of philosophy in uncovering the hidden determining components of human existence.
„Principy“ podle Nicolaie Hartmanna
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 11. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
„Principy“ podle Nicolaie Hartmanna
Nicolai Hartmann vychází z koncepce, že „principy“ nejsou nikdy „dány“ (rozumí se „nám“, i když on to „nám“ vynechává), ale že musí být „objevovány“, nikoliv „vyvozovány“. Princip nemůže být vyvozen z oblasti „faktů“, tedy ze „zkušenosti“, ale může být „uzřen“ ve struktuře toho, co je „dáno“, jako jeho předpoklad. Jde totiž o zvláštní vztah: „ principy jsou tím, co je o sobě nezávislé a na čem závisí ostatní“ (7193, s. 78). a to platí pro všechny principy, tj. pro všechny oblasti – tedy pro principy v přírodě samé i v poznání přírody, v poznání vůbec (např. platí to o kategoriích bytí), a podle Hartmanna také pro oblasti společenských resp. mezilidských vztahů, tedy pro sféru etickou. Také v etice nemůžeme přistupovat k principům (tj. k tomu, co je apriorní – 79) přímo, „nýbrž jen oklikou – přes posterius“ (a Hartmann na tomto místě odkazuje ke své Metaphysik der Erkenntnis, 21925, S. 251-53). Principy tedy nejsou „dány“, ale etika je musí „také teprve ,vysoudit‘, resp.. zpětně uzřít z konkrétních fenoménů“ (79). A pak pozoruhodně poukazuje na povahu těchto fenoménů, tj. toho, co už nám je „dáno“ v naší zkušenosti: „Principy jsou bohatě obsaženy v chtění, rozhodování a jednání, ve smýšlení, v postojích nebo v tiché účasti jako jejich určující složky. Musí tedy být možné je v nich uzřít. Avšak z danosti těchto fenoménů nejsou ještě zřeny samy principy – jsou samy o sobě stejně málo uvědomovány jako principy poznání.“ (dtto). Tato Hartmannova myšlenka je vlastně velmi tradiční, takříkajíc „protofilosofická“, a rozšířila se v evropské tradici asi zejména zásluhou nejstaršího misionáře mezi pohany, totiž „třináctého“ apoštola Pavla: Stvořitele je možno „nazřít“ z jeho stvoření, ze stvořeného světa. Ovšem na rozdíl od Pavla se Hartmann vyhne právě té poslední otázce, odkud jsou ty „ne-dané“ hodnoty, které můžeme jakoby „objevit“ a „uzřít“ ve fenoménech lidského chování a jednání. Když postoupíme o krok dál, ukazuje se cosi vnitřně rozporného – a Hartmann vskutku mluví o „aporiích“. Po mém soudu však právě zde začíná, nikoli „končí“ vlastní úkol filosofie.
(Písek, 071129-1.)