This text explores the etymology and philosophical meaning of the term "výchova" (education) in relation to its Latin root "educatio," meaning "to lead out" (ex-ducere). Education is conceptualized as a deliberate process of guiding an individual from an unsatisfactory or lower state toward one that is higher, more valuable, and more complex. The author highlights the essential role of the educator as a guide who must understand the starting point while possessing a clear vision of the intended destination. A central theme is the recognition of current inadequacy and the necessity of transitioning toward a better state. Finally, the text poses a crucial question: is education merely a transition between two fixed states, or is it a lifelong process of developing inner freedom and a continuous openness to the challenges of self-improvement? Education is thus portrayed not as a final destination, but as an ongoing journey of personal growth and elevation.
Výchova jako „vy-vádění“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 12. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Výchova jako „vy-vádění“
Latinsky se „výchova“ řekne educatio, a to je odvozeno od „ex-ducere“, zkráceně tedy „educere“. Kupodivu je na tom možno stavět výklad, co vlastně takové „vychovávání-vyvádění“ znamená (nebo aspoň může znamenat). České sloveso má ovšem ještě jiné významy (např. že dnes to dítě nějak vyvádí jako splašené); to však necháme zcela stranou, protože to znamená spíše něco jako vybočování z norem nebo z obvyklosti. Původní význam „vyvádění“ míří k nějakému odvádění odněkud ven, tedy takové „vedení“, které zacíleně chce dosáhnout toho, aby něco bylo ponecháno vzadu, za našimi zády, a abychom se k tomu už nemuseli vracet a nevraceli. Vyvádí se odněkud a někam jinam; vyvádění je vedení po cestě, na níž je třeba něco opustit (resp. opouštět) a která nás vede k něčemu jinému, novému (nejspíš jen pro vedeného novému, neboť ten, kdo vede, by měl už vědět, neměl by tápat ani bloudit). A všichni při těchto metaforách nějak víme, že nejde pouze o změnu místa, že nejde o pouhý místní pohyb, ale že jde o pohyb od něčeho horšího k lepšímu, od nižšího k něčemu vyššímu, hodnotnějšímu, od primitivního (nebo jen primitivnějšího) k něčemu složitějšímu, komplikovanějšímu, ale cennějšímu, od samozřejmého k nesamozřejmému, od pravděpodobného k méně pravděpodobnému až nepravděpodobnému, atd. atp. Ve slovech výchova a vychovávati proto zaznívá dvojí: jednak je tam nepopiratelně dost výrazné, někdy vysloveně vyostřené vědomí nedostatečnosti daného stavu a nutnosti tento dosavadní stav opustit a připravit se závažné změně, totiž k přechodu ke stavu jinému, lepšímu, hodnotnějšímu. Zároveň tam však je přítomno také vědomí toho, že vedle vychovávaného, jehož stav se má změnit a zlepšit, je tu základní potřeba někoho dalšího, kdo má předpoklady k tomu, aby vychovávaného vyváděl z jeho neuspokojivého stavu a přiváděl ho do stavu lepšího, uspokojivějšího, vyššího. A tento druhý, tj. vychovávající, vychovatel, musí být nejen schopen přispět k nějaké změně v tom smyslu, že to ovlivní vychovávaného, ale on musí nějak být s tím novým, lepším, hodnotnějším stavem, s tou novou úrovní být nějak sblížen, přinejmenším obeznámen – on musí vědět, z čeho je třeba onoho vychovávaného odvádět, ale musí také vědět, kam je třeba ho vést, přivádět, k čemu je zapotřebí jej přimět, aby to vyměnil za něco jiného, nebo aby to nedostatečné a neúplné vylepšoval atd. A tak se otvírá před nám vlastně tak nejzákladnější a nejdůležitější otázka tzv. vychovávání a výchovy: jde vskutku o převádění z jednoho „hotového“ stavu do jiného „hotového“ vztahu, anebo je v podstatě samého „vyvádění“ něco, co nikdy nekončí a co znamená, že vychovávaný má mít i nadále na mysli, totiž že nejde o žádný definitivní stav, k němuž je třeba dojít, dospět, nýbrž že je třeba si osvojit jakousi volnost, uvolněnost ode všeho zaběhaného i na té vyšší úrovni, tedy jakousi neustávající otevřenost vůči výzvám o další vylepšování a zvedání úrovně?
(Písek, 071222-2.)