This text explores the concept of the event as a conceptual model for internally unified wholes that actively exercise their being. The author emphasizes that an event cannot establish itself from a state of non-existence; therefore, it must maintain a specific relationship with that which is yet to occur. This orientation toward the future, or what remains to be realized, acts upon the subject of the event as a specific kind of non-objective force. In this context, the text critically re-evaluates the historical concept of the vitalist life force (vis vitalis). While vitalists correctly identified the uniqueness of organic processes, they erred by attempting to categorize this force alongside classical physical forces, ignoring its distinct character. Drawing on Aristotle’s concept of dynamis, the author suggests rethinking this notion within modern contexts. The objective is to establish a new understanding of power or potentiality that corresponds to the non-objective nature of events, allowing for a more precise analysis of the relationship between actuality and potentiality in the process of an event's emergence and persistence.
Nepředmětná „síla“ (mohutnost?)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 12. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Nepředmětná „síla“ (mohutnost?)
Chápeme-li „událost“ jako myšlenkový model, v němž chceme zachytit vše podstatné, co charakterizuje všechny skutečné „pravé události“ (tj. události vnitřně integrované, sjednocené, tedy celky), pak musíme počítat také s tím, že událost (i v tomto smyslu) na jedné straně musí své „bytí“ aktivně vykonávat, že však na druhé straně událost nemůže zakládat samu sebe z toho svého „stavu“, kdy prostě „ještě není“. Musíme tedy na jedné straně počítat s tím, že událost sama je schopna jednak být aktivní, jednak také se nějak vztahovat k sobě samé (a to nejen k té „části“, která se už odehrála a ve své aktuálnosti pominula, nýbrž také k té části, která ještě nenastala a teprve nastat má); a na druhé straně musíme ergo počítat s tím, že ve své aktivitě se událost musí spravovat či řídit něčím, co má jakoby za úkol vykonat, totiž právě to, co se ještě nestalo a co teprve musí být vykonáno. A právě to, co událost musí teprve vykonat, „působí“ na událost jakožto aktivní subjekt (resp. na aktivní subjekt události) jako jakási „síla“, ovšem nikoli předmětná síla, která by se podobala oněm základním fyzikálním silám. Když se vitalisté pokoušeli vyzvednou zvláštnost organického dění tím, že hypostazovali jakousi „životní sílu“ (vis vitalis), nebylo chybou něco takového vůbec hledat či postulovat, ale hrubou chybou bylo chtít tuto „sílu“, o jejíž zvláštnosti zajisté nebylo pochyb, zařadit vedle dosud známých fyzikálních sil, jako by právě její základní charakter nenapovídal, že jde o „sílu“ zcela jiného druhu. Aristotelés měl kdysi něco podobného na mysli, když zaváděl termín DYNAMIS. Teď jde o to, jak znovu a v nových kontextech promyslet tuto problematika a jak co nejpřesněji nasoudit (ustavit) nový pojem DYNAMIS, s nímž bychom dnes mohli pracovat.
(Písek, 071224-3.)