This text explores the issue of human unity and human rights, building on a 1978 discussion by Professor Komárková. The author reflects on how the decline of the idea of progress has transformed the understanding of humanity as a collective entity. It is argued that the question of unity is complex, rooted in the evolving relationship between the individual and the collective, shaped significantly by European individualism. Every human being is born as a biologically free individual, which establishes a fundamental level of human connection. The text rejects definitions of unity based on race, culture, or tribal affiliation when these categories are used to divide rather than unify. Instead, it posits that true human unity should not be grounded in the past but must be future-oriented. The idea of human rights is presented as a universal call and an interpretive framework that enables the inclusion of those who lack specific historical prerequisites or traditions for this concept. The goal is to create an inclusive space for global consensus on shared values that transcend local contexts.
Lidstvo – jednota / Lidská práva a jednota lidstva
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 2. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Lidstvo – jednota / Lidská práva a jednota lidstva
Prof. Komárková v diskusi r. 1978 poukázala na změnu, jakou vyvolal a nadále vyvolává úpadek ideje pokroku v pojetí lidstva a jeho jednoty. Pochopitelně ona sama ani následující diskuse nemohly jít hlouběji a zevrubně rozebrat, co se vlastně v tom směru odehrálo. Při důkladnějším hodnocení by se muselo ukázat, že otázka jednoty lidstva není ani zdaleka tak prostá a že byla už pokládána (a formulována) z různých předpokladů a řešena (nebo odmítána) několika různými způsoby, ostatně podle toho, jak byla (lépe či hůře) položena. Myšlenkový kontext a terén, na kterém tato otázka mohla být (a byla) pokládána, se původně týká vztahu jednotlivce a (nejbližšího) kolektivu, dnes (po dlouhodobě působícím vlivu zejména evropského individualismu) bychom řekli spíše vztahu „já – ti druzí“ nebo dokonce „já – ten druhý“. Každý člověk se biologicky rodí jako jedinec a nikoli jako část společenství, od něhož se nejprve musí nějak oddělit, vydělit, dokonce „osvobodit“: v tomto nejzákladnějším smyslu se opravdu každý jedinec rodí jako „svobodný“ (bylo by dokonce možno říci, že se v jistém velmi zásadním smyslu „osvobozuje“ od matky ještě dlouho předtím, než se narodí; a platí to dokonce nejen pro člověka, ale mutatis mutandis pro všechny živé bytosti). Už v tom je dána a zakotvena jakási zvláštní „jednota“ všech lidí, totiž jednota všech svobodných (ovšem právě jen v tomto základním, a tedy omezeném významu slova). Právě proto lze ono hledání „jednoty“ třeba v rase nejen odmítat jako nevěcné, ale potírat jako přímo zhoubné; ale zase to neplatí jen o biologicky chápané jednotě, ale – byť v jemnějším smyslu – i o jednotě kulturní, eventuelně „politické“ v nejširším smyslu (včetně příslušnosti ke kmeni nebo k „obci“). Je to zásadně vadné, je-li toho aktivně používáno na rozdělování a nikoli na sjednocování lidí. Jednota lidstva nemůže být zakládána na ničem minulém, nýbrž musí být něčím, co dokáže oslovit a pozvat k jednotě také do budoucnosti. Právě proto idea tzv. lidských práv může a má být chápána a interpretována tak, aby se k ní mohli přihlásit i ti, kterým pro to třeba chybí vlastní historické předpoklady, vlastní tradice apod.
(Písek, 060226-1.)